První trek v Ladakhu: Likir – Temisgam

Po dvou dnech v Lehu jsme usoudili, že je načase vyzkoušet si nějaký ten trečík. Do schodů sice funím jak lokomotiva ještě v Lehu, ale na treku si snad zvyknu ... tuším, že to je pěkná blbost, ale nebudu tři týdny chodit po městě, že? Ze spousty možností, které tu jsou jsme si vybrali trek z Likiru do Temisgamu, a to ze dvou důvodů: jednak není tak vysoko (mezi 3400m a 3800 m) a jednak je to jediný trek, co se dá jít bez plné polní (tedy stanu, zásob jídla, vařiče a nádobí), neboť cestou je možnost ubytování v guest house. A navíc je jen na 2 dny, což na úvod stačí.

Po mírných obtížích s odjezdem, kdy jsme si vlastní „vysokou inteligencí“ nechali odjet o půl hodiny autobus jsme se nakonec ve čtyři odpoledne nasáčkovali do busu a kolem šesté byli v Likiru. Jelikož tady něco jako zastávky nemají a autobus zastaví kde si kdo řekne a jelikož Likir se táhnul pěkně do kopce, zvolili jsme strategii zůstat v busu tak dlouho, dokud to půjde, ať nemusíme zbytečně šlapat. Super strategie, jen škoda, že trek začínal úplně dole ve vsi, jak jsme později zjistili. Ale měli jsme super guest house, kde se všemožně snažili nás upít a užrat k smrti, což se jim málem povedlo. Nejhorší bylo asi půl litru tibetského čaje (čaj se solí a máslem). Jeden hrneček, pokud je čaj hodně horký, se dá, ale půl litru už je opravdu trochu moc.

No nic, druhý den ráno jsme si přivstali a asi 1,5 hodiny šlapali dolů. Nicméně jsme alespoň úspěšně odzkoušeli aklimatizační noc v 3800m, což bylo fajn a navíc měli možnost vidět nádherný klášter v Likiru o který bychom jinak přišli, protože šlapat k němu hodinu do kopce mimo cestu bychom byli rozhodně líní.

Kolem jedenácté jsme konečně byli na správné cestě a celý den pak šlapali a šlapali – nahoru a dolů a nahoru a dolů a nahoru a dolů. Po devíti hodinách na cestě jsem byla ráda, že jsme u cíle prvního dne a polomrtvá jsem se skácela v guest house na postel. Nevím čím to je, že v Nepálu se mi šlo tak hezky. Tady se trápím už ve 3500m víc než tam v 5000m, ach jo. Snad si na tu výšku brzo zvyknu.

Druhý den byl o poznání lepší. Pěkně vyšplhat jeden 300 m kopeček a pak 2 hodinky klesání do Temisgamu. Tomu říkám úvodní trečík na rozehřátí. V Temisgamu jsme byli docela brzo, už kolem druhé a tak jsme měli ještě čas se vyšplhat k místímu klášteru, který byl taky moc hezký, taky na kopci, ale zdál se nám nějak opuštěný. Pak ještě proběhla snaha o zjištění toho, kdy nám druhý den jede autobus zpět do Lehu. Celkem jsme z různých zdrojů nasbírali několik variant: 7:30 nebo 8:00 nebo 8:30 nebo 9:00 nebo 9:30. Záleželo, koho jsme se zeptali. Jen místo, kudy bus jede a je tudíž možné ho stopnout bylo od všech zdrojů stejné ... co víc si přát. Usoudili jsme, že 8:30 by mohlo být OK ... zlatá střední cesta. A naštěsí bylo. Dokonce byl autobus poloprázdný, což byla oproti jízdě do Likiru příjemná změna.

Leh - konečně v horách

Konečně jsme v horách, konkrétně v Ladakhu na severu Indie u hranic s Pakistánem a Čínou. Do hor jsem se neskutečně těšila, jediné z čeho jsem měla trochu strach byl přílet do Lehu, který je v nadmořské výšce 3500 m. Místo abych se bezprostředně po příletu do Lehu zabývala problémy s aklimatizací, honilo se mi hlavou – proč je tu proboha taková zima a proč je tu tak hnusně (když tu má 300 dní v roce svítit sluníčko) a proč zas musím vyplňovat nějaký formulář a proč to tu sakra vypadá jak na nějaké vojenské základně? Kde to proboha jsem?

Jelikož jsme už 24 hodin nespali, okamžitě po příchodu do guest house jsem zalezla do spacáku a šla spát (to bylo kolem deváté ráno). Když jsem se ve dvě odpoledne probudila, čekalo mě nemilé překvapení – hlava se tříštila na tisíce kousků, k tomu se ještě přídalo zvracení a střevíčka taky pracovala na plné obrátky. Tak to je peklo!!! Jestli aklimatizace bude takto probíhat 3-4 dny, tak vyměknu a jedu zpátky do Delhi. Jediné, jak se to snad dá přežít je zaspat to. To se nakonec povedlo a po 24 hodinách spánku jsem se druhý den ráno probudila již celkem v pohodě. Hlava přestala bolet a dokonce jsem snědla a udržela v sobě snídani. Paráda!!! Můžem vyrazit na obhlídku Lehu.

Okamžitě jsem pochopila, že své prvotní dojmy budu muset poopravit. Leh je sympatické městečko uprostřed hor, s mohutným palácem a spoustou stup a míst s modlitebními mlýnky a vlaječky. Co na tom, že je trochu špinavé, vždyť to prostě k Indii patří a možná i proto se nám to tu zdá jiné a zajímavé. Jen kdyby tu všechno kolem nebylo do kopce. Každý schod a rychlejší krok byl znát. Ale to chce čas, snad se to brzy zlepší.

Delhi a Taj Mahal

Do Delhi jsme se probojovali 16.9.2008 kolem 11 večer přes Bombaj. Jelikož jsme na Delhi a okolí měli jen dva dny, nemůžu bohužel říct, že jsme viděli vše, co se dalo. Ale podařilo se nám po mírných obtížích uskutečnit výlet na Taj Mahal, což jsem moc ráda, protože to opravdu stálo za to. Navíc to obnášelo další zážitek - cestu vlakem. V expresu se podávalo jídlo a pití, jako zákusek byla zmrzlinka, dokonce tam měli i zásuvky – kam se hrabe naše Pendolino. Pravda je, že to bylo něco dražší vlak, ale docela plný místními.

První dojem, které z Delhi mám je vlhko, všudy přítomný hluk a nepořádek, ale lidí jsem čekala nějak víc. Asi jsem byla připravena na nejhorší a mohlo mě to jen příjemně překvapit. Třeba Kathmandu mi přišlo o třídu horší. Výborný bylo, když zapršelo a ulice se proměnili v super říčky plné všeho toho nepořádku a výkalů, které se tam jinak válí. Moc se mi v tom brouzdat nechtělo, ale co člověk nadělá. Nožičky mi zatím neupadli, tak dobrý.

Jo a ještě něco mi v Indii zaujalo – adminitsrativa. Bez vyplnění formuláře neuděláte nic. I když si jdete koupit lístek na vlak, musíte se prokázet pasem, vyplnit formulář, kde mimo jiné chtějí vědět věk a pohlaví …fakt paráda. Všude dostanete milion razítek, které pak někdo jiný ještě alespoň 3x zkontroluje než vás pustí kam chete. Před tím, než vás pustí do metra, musíte projít rámem a osobní prohlídkou, to si u nás jaksi nedovedu představit.

Londýn

V Londýně bylo fajn. Hlavně díky ségře, která se o nás starala jak o vlastní :-). Spát se chodilo mezi 2 a 3 ráno, vstávalo se mezi 11 a 12 v poledne ... prostě pohodička. Dva dny jsme jeli do "centra" obdivovat památky, jeden den strávili po nákupech a jeden den úspěšně odpočívali. V pondělí nás Pajka s Lubošem hodili na letiště a cesta mohla začít.

Co že mě to vlastně čeká?

Tak jsem konečně na cestě!!!!! Přípravy byly jako vždy hektické a dle názoru některých z vás naprosto neodpovídající významu a délce plánované cesty, ale nakonec se snad podařilo vše potřebné zdárně zařídit a nakoupit a konečně odletět. Když jsem v den odletu ještě 5 hodin před plánovaným letem seděla u Báry na obídku a neměla nic zabaleného, bylo jasné, že to i tentokrát bude jako obvykle .... balení na poslední chvíli s trochou stresu, že polovinu naprosto nepostradatelných věcí nechám doma (v lepším případě), případně to letadlo nakonec nestihnu ..... ale podařilo se a cesta kolem světa byla ve čtvrtek 11.9.2008 v 19.00 úspěšně započata.

Plán cesty je poměrně jasný - tedy alespoň co se světadílů týče. Na úrovni zemí už je to o malinko horší (Jižní Amerika je poměrně velká a navíc je v tuto chvíli nepředstavitelně daleko), tam je plán mírně nejistý. O čemkoli ostatním lze zatím jen konstatovat: Ono to nějak dopadne :-).

Nicméně letenka zatím vypadá následovně:

Londýn ............... 11.9.2008 - 15.9.2008
Indie ................... 16.9.2008 - 13.10.2008 (Delhi, Ladakh, Bombay)
Singapore ........... 14.10.2008
Borneo ................ 15.10.2008 - 25.10.2008
Singapore ........... 26.10.2008 - 27.10.2008
Austrálie ............ 28.10.2008 - 12.11.2008 (Sydney, Melbourne)
Nový Zéland....... 12.11.2008 - 10.12.2008
Jižní Amerika ... 10.12.2008 - 27.1.2009 (přílet do Chile a odet z Argentiny přes Sao Paulo)
Londýn .............. 28.1.2009
PRAHA .............. 28.1.2009

Zatímco na destinacích se toho moc změnit nedá, časově lze letenku za mírný poplatek posouvat ....... takže po zkušenosti s cestou po jihovýchodní Asii, kde jsme si s Jíťou letenku posouvaly asi 3x, mohu pouze konstatovat: Uvidíme, jak to nakonec dopadne :-))).