První trek v Ladakhu: Likir – Temisgam

Po dvou dnech v Lehu jsme usoudili, že je načase vyzkoušet si nějaký ten trečík. Do schodů sice funím jak lokomotiva ještě v Lehu, ale na treku si snad zvyknu ... tuším, že to je pěkná blbost, ale nebudu tři týdny chodit po městě, že? Ze spousty možností, které tu jsou jsme si vybrali trek z Likiru do Temisgamu, a to ze dvou důvodů: jednak není tak vysoko (mezi 3400m a 3800 m) a jednak je to jediný trek, co se dá jít bez plné polní (tedy stanu, zásob jídla, vařiče a nádobí), neboť cestou je možnost ubytování v guest house. A navíc je jen na 2 dny, což na úvod stačí.

Po mírných obtížích s odjezdem, kdy jsme si vlastní „vysokou inteligencí“ nechali odjet o půl hodiny autobus jsme se nakonec ve čtyři odpoledne nasáčkovali do busu a kolem šesté byli v Likiru. Jelikož tady něco jako zastávky nemají a autobus zastaví kde si kdo řekne a jelikož Likir se táhnul pěkně do kopce, zvolili jsme strategii zůstat v busu tak dlouho, dokud to půjde, ať nemusíme zbytečně šlapat. Super strategie, jen škoda, že trek začínal úplně dole ve vsi, jak jsme později zjistili. Ale měli jsme super guest house, kde se všemožně snažili nás upít a užrat k smrti, což se jim málem povedlo. Nejhorší bylo asi půl litru tibetského čaje (čaj se solí a máslem). Jeden hrneček, pokud je čaj hodně horký, se dá, ale půl litru už je opravdu trochu moc.

No nic, druhý den ráno jsme si přivstali a asi 1,5 hodiny šlapali dolů. Nicméně jsme alespoň úspěšně odzkoušeli aklimatizační noc v 3800m, což bylo fajn a navíc měli možnost vidět nádherný klášter v Likiru o který bychom jinak přišli, protože šlapat k němu hodinu do kopce mimo cestu bychom byli rozhodně líní.

Kolem jedenácté jsme konečně byli na správné cestě a celý den pak šlapali a šlapali – nahoru a dolů a nahoru a dolů a nahoru a dolů. Po devíti hodinách na cestě jsem byla ráda, že jsme u cíle prvního dne a polomrtvá jsem se skácela v guest house na postel. Nevím čím to je, že v Nepálu se mi šlo tak hezky. Tady se trápím už ve 3500m víc než tam v 5000m, ach jo. Snad si na tu výšku brzo zvyknu.

Druhý den byl o poznání lepší. Pěkně vyšplhat jeden 300 m kopeček a pak 2 hodinky klesání do Temisgamu. Tomu říkám úvodní trečík na rozehřátí. V Temisgamu jsme byli docela brzo, už kolem druhé a tak jsme měli ještě čas se vyšplhat k místímu klášteru, který byl taky moc hezký, taky na kopci, ale zdál se nám nějak opuštěný. Pak ještě proběhla snaha o zjištění toho, kdy nám druhý den jede autobus zpět do Lehu. Celkem jsme z různých zdrojů nasbírali několik variant: 7:30 nebo 8:00 nebo 8:30 nebo 9:00 nebo 9:30. Záleželo, koho jsme se zeptali. Jen místo, kudy bus jede a je tudíž možné ho stopnout bylo od všech zdrojů stejné ... co víc si přát. Usoudili jsme, že 8:30 by mohlo být OK ... zlatá střední cesta. A naštěsí bylo. Dokonce byl autobus poloprázdný, což byla oproti jízdě do Likiru příjemná změna.