Borneo

Ahoj, vsechny vas moc zdravim z malajske casti Bornea - ostruvku, kam jsme si prijeli odpocinout po trecich v Ladakhu. Tentokrat to bohuzel bude cesky jen napul, nebot nejsem schopna na mistnim pocitaci nastavit cestinu, tak se omlouvam.

Nicmene k Borneu - moc sympaticky ostruvek, plny prekvapeni. Cekala jsem rozhodne neco mnohem opustenejsiho, zanedbanejsiho, neorganizovaneho a mozna i exotictejsiho. Misto toho jsme se po priletu ze Singapore octli v Kota Kinabalu, asi 300 tis. pomerne cistem, modernim meste plnem aut, velkych obchodaku, KFC a bank. Takovou koncentraci bankomatu nemame v Praze ani nahodou.

Pravni akcicka, kterou jsem na Borneu vymyslela byl vystup na Mt. Kinabalu (4095m), nejvyssi horu Malajsie. To bych nebyla ja, abych se nekam neplazila, odpocivat muzeme potom, ze? Uz doma jsem videla spoustu obrazku a davno mi bylo jasne, ze na Mt. Kinabalu proste driv nebo pozdeji musim. Hned druhy den po priletu na Borneo jsme rano autobusem vyrazili do narodniho parku Kinabalu, zaplatili poplatek za povoleni k vystupu a povinneho pruvodce a v jedenact hodin zacali vystup. Zdolani vice nez 1400m prevyseni na 6 km v 30 stupnovem dusnu melo k pohodovemu vystupu hodne daleko. Dan me zacal brzo proklinat, zakazal mi planovat jakekoli dalsi "akce" na zaklade obrazku a prohlasil, ze je to nejhorsi 4 tisicovka, na kterou kdy lezl. Moje to byla prvni, tak nemohu srovnavat - jelikoz to byl muj napad, musela jsem se navic premoct a moc neknourat. Nicmene si nedovedete predstavit mou radost, kdyz jsem uvidela domecek, kde budeme spat. Hlavne si jit lehnout. Vzhledem k pocasi se vystup na vrchol (dalsich 800m na 2.5 km) zacina ve tri hodiny rano - to bych nekoho taky proklinala, kdyby neco takoveho vymyslel. Nahoru na vrchol to nastesti nebylo tak zle a za dve hodinky jsme tam oba byli. Bohuzel to znemenalo temer hodinu cekani na svitani v 5 stupnich a silenem vetru. Moje prestava o tom, jak se budu 2 hodiny kochat na vrcholu vychazejicim sluncem vzala rychle za sve a jakmile se ukazaly prvni paprsky, letela jsem dolu. On i ten sestup byl lahudka - 2200 vyskovych metru na 8.5 km - kolinka moje, moc se vam omlouvam. Ale zvladli jsme to!!!!!

Misto zaslouzeneho odpocinku na plazi jsme se dalsi den presouvali 6 hodin busem na druhy konec ostrova na pozorovani orangutanu do Sepilok Rehabilitation Centre a vylet do dzungle na Kinabatangan river. A bylo to oboje fajn. V dzugli jsem ocenila zejmena nepritomnost komaru a pijavic (jsem skromna) - nekolik skupin opic, krokodyl, 2m jester, orel, lednacek a tak, to uz byl jen bonus navic. Naprosto super!!! Pro mne asi nejvetsim zazitkem bylo ale pozorovani opic Nasalis larvatus (na obrazku) v Labuk Bay Proboscis Monkey Sanctuary. Konecne vim, z ceho jsem se vyvinula ja....moc roztomile a sympaticke opicky.

Cestou zpatky do Kota Kinabalu jsme se jeste stihli stavit v Poring Hot Springs, na motyli farme a absolvovat canopy walk ve vrcholcich stromu nad dzungli. Jedine, co se nam dlouho nedarilo byl ten odpocinek, kvuli kteremu jsme prijeli. Porad jsme jak silenci jezdili sem a tam. Kdyz se nam po tydnu podarilo se konecne dostat na plaz a ke snorchlovani na ostrovech narodniho parku Tunku Abdul Rahman, spalili jsme se jak raci. Takze priste hezky zase pojedeme do hor.

Zitra se presouvame na 2 dny do Singapore a pak nas ceka Australie. Z te uz snad konecne poslu nejake fotecky.

Bombaj: 10.10.2008 – 13.10.2008

Tak po více než třech týdnech v Ladakhu jsme se 10.10.2008 přesunuli přes Delhi do Bombaje. A byl to docela šok – konec klídku (hned během prvních 15 minut po příletu jsem přišla o 100 USD … holt jsem nebyla zcela připravena na nástrahy velkoměsta … moje chyba) a začátek děsivého vedra. Přes den je tu tak 37°C a v noci teplota taky pod 30°C neklesá. A to vlhko …. i na mne je to trochu moc teplíčka, a to je co říct. Všude kolem moře, ale koupat se v něm nedá. Nejvíc peněz od příletu do Bombaje utrácíme za pití, respektive za studené pití. Po dlouhé době jsem měla žízeň, což je u mne více než nezvyklé!!!

Jinak mě Bombaj docela mile překvapila – je tu spousta krásných koloniálních budov a na ulicích je sice ruch, ale ne o moc horší než v jakémkoli jiném 16 mil. městě. Za dva dny pravda člověk nemá šanci Bombaj projít, ale to nejdůležitější jsme viděli, včetně výletu na Elephanta Island do jeskynních chrámů, asi hodinu plavby z města.

Docela jsem z Delhi i Bombaje měla strach a při kupování letenek uvažovala, zda je jen proletět, nebo se v nich přece jen na pár dnů zastavit, když už je ta šance. Pravda je, že na dovolenou bych asi ani do jednoho města na delší dobu nejela, ale jsem moc ráda, že jsme v obou místech tak ty 2 dny zůstali a měli možnost je vidět.

Dneska se přesouváme do Singapore, kde budeme jen jeden den a pak dál na Borneo. Chladněji tam asi nebude, ale snad bude zase klídek a krásné moře, kde by se člověk trochu zchladil.

Markha Valley trek (26.9.2008-5.10.2008)

Důvod, proč jsem se na delší dobu odmlčela je prostý – po dni odpočinku jsme se konečně vypravili na pořádný trek. Těch je v Ladakhu několik a vybrat jeden nebylo jednoduché. Nakonec jsme se vzhledem k časovým a aklimatizačním možnostem rozhodli pro Markha Valley trek, který se chodí 6-10 dní ve výšce 3200m až 5100m a údajně ho chodí 60% lidí, kteří do Ladakhu přijedou. Jediný „zádrhel“ je v tom, že je zde (zejména mimo sezónu) omezená možnost ubytování a stravování a člověk musí být zcela soběstačný, tj. vybaven stanem a zásobou jídla na celou dobu treku. Představa, že se do 5000m drápu s 20 kg báglem na zádech mi nepřišla nijak lákává ... zejména když vím, jaký problém mi tu dělají schody v guest house. Šerpíci sice v Ladakhu nejsou, ale existuje naštěstí možnost si najmout človíčka s koněm, který jde celý trek s vámi. Pony man zná cestu a koník nese bágl a proviant ... co víc si přát. Natěžko s velkým báglem jsem v horách už chodila, ale nikdy takto vysoko. A jelikož jsem si chtěla trek užít a nikoli ho jen přežít, varianta s pony manem vyhrála.

Přes guest house jsme si domluvili pony mana a dva koně (za 600 Rp/den) a 26.9.2008 odjeli do Spituku, kde trek začíná. Jaké bylo naše překvapení, když v den „D“ (tedy 27.9.2008) ráno nepřišel pony man, ale chlapík z guest house s tím, že pony man měl nehodu a nemohl dorazit. Slíbil, že do druhého dne sežene někoho jiného, což naštěstí splnil. Volný den jsme využili k prohlídce kláštera ve Spituku. Už ve Spituku (3200m), kde byly v noci ve stanu 4°C jsem tušila, že to bude zajímavé a zejména na noc v 4700m, kde jsem tušila sníh, jsem se moc těšila.

Druhý den ráno přišla postavička, která se nedá popsat .... to se musí vidět (viz. fotka) a po jejich na nás něco blekotal. Jediné, co jsem zachytila bylo jméno našeho guest house, Markha a 3 horses .... z toho jsem usoudila, že to je náš pony man. Jen ty tři koně se mi nelíbily ... ale nakonec se ukázalo, že jsou za stejnou cenu jako dříve sjednané dva a tak jsme mohli vyrazit. Pony man odešel s tím, že se za chvilku vrátí s koňmi. Jaké bylo naše překvapení, když se po půl hodině přihnal se stádem 9 koní. No co – my platíme 3 koně a zbytek ať si jde klidně s námi. Později se ukázalo, že jdeme 3 skupiny dohromady.

Podrobně popisovat cestu nemá smysl, tak jen stručně (pokud byste se někdo na trek chystal a potřeboval více informací, dejte vědět). Začalo se ve Spituku (3400m) a dva a půl dne se přes Rumbak a Yurutse stoupalo do sedla Ganda La (4850m). Jediné, z čeho jsem tady měla strach byla noc v 4100m, kdy se spalo o 700m výše než noc předtím ... to není v těchto výškách úplně dobře. Nebyli jsme 100% aklimatizovaní a tak jsem se trochu bála, co to s námi udělá. Naštěstí jsme noc v pohodě přežili (narozdíl od dvou z jiné skupiny, kteří se vraceli dolů) a mohli jsme pokračovat dále. Pěkně 2 hodiny stoupat do sedla a pak 5 hodin zase klesat do 3400m do Skiu... proč?!?!? Bylo to docela úmorný. Šlo se sice krásným kaňonem, ale sluníčko pralo a bylo to dlouhý. Ze Skiu to zas bylo 3,5 dne stoupání přes Chaluk, Tunespa, Markha, Umlung, Hankar, Tahungste a Nimaling do sedla Gongmaru La (5100m). Stoupalo se pozvolna, ale etapy byly docela dlouhé. Noc v Nimalingu (4700m), ze které jsem měla docela strach, jsme nakonec taky překlepali. Sníh byl na kopcích všude kolem, ale na kempovišti naštěstí ne. Ve stanu bylo v noci minus 2°C , ale péřový spacáček s komfortem do -7°C mě zachránil. Jen karimatka, kterou se mi podařilo hned první den treku propíchnout (celá já), se trochu vypouštěla a od země trochu studilo. Po vystoupání do sedla zase nastal sešup dolů do Shang Sumdo (3660m), tentokrát o něco drsnější. Docela prudký svah po sněhu a zmrzlém blátě. Cestou dolů jsme potkali skupinku tří Čechů, kteří to šli s báglem bez pony mana v opačném směru (mají můj obdiv, to bych asi nedala). Poslední den už nás čekala jen docela nezáživná cesta do Hemisu, kde jsme si prohlídli kláštěr, přespali v kempu a další den ráno (6.10.2008) se busem vrátili zpět do Lehu.

Ve srovnání s Everest trekem v Nepálu, což je jediný trek se kterým mohu srovnávat, protože nic jiného v této výšce jsem nešla, byl Markha Valley mnohem opuštěnější (což bylo částečně určitě dáno tím, že je po sezóně), okolní hory byly mnohem nižší a více pusté, ale vše ostantí na mne působilo mnohem živěji. Co se mne týče, hory se mi mnohem více líbily v Nepálu, vše ostatní v Ladakhu. Ladakhu se někdy říká Malý Tibet. Jelikož jsem v Tibetu nikdy nebyla, nemohu úplně objektivně srovnávat, ale podle fotek a dokumentů, které jsem o Tibetu viděla bych řekla, že právem.

Ve srovnání s Nepálem byl trek jiný i tím, že se spalo ve stanu. Přesto, že jsme měli štěstí a celou dobu treku bylo nádherně, trávil člověk ve stanu spoustu času. Dokud svítilo sluníčko, byla to pohodička (přes den třeba 30°C), ale jakmile slunce zašlo, rázem se během 5 minut ochladilo na nějakých 5-8 °C a venku se vydržet nedalo. A nahoře, kde foukalo, se do stanu zalézalo hned, jak se postavil. Knížka a MP3 proto byly nepostradatelnou součástí vybavení na trek a navíc docela úspěšný prostředek k tomu, jak se vyhnout ponorce, která ve dvou docela hrozí.

Kapitola sama pro sebe bylo jídlo. Vy co mě znáte víte, že já bych si vystačila se sušenkami a nějakou tou polévkou a samozřejmě kávičkou (Nescafé 3v1 nesmí na treku chybět). Tento jídelníček ovšem u Dana neprošel a na trek jsme vyráželi s proviantem, který mě by stačil na rok: téměř 1 kg rýže, 200 g těstovin, 500g místních nudlí, 4 instantní polévky, 5 nudlových polévek, 4 zeleninové polívky v sáčku, čerstvá zelenina (svazek cibule, jarní cibulka, mrkev, 2 hlávky zelí), mouka (na těstoviny), 5x instantní ovesná kaše, krabička sušené zeleniny, 2 másla, sýr, med, marmeláda, 2 chleby, suchary, konzerva tuňáka, cukr, sůl, koření, 3 čokolády, několik sušenek, asi 2 kg mixu sušeného ovoce a oříšků (meruňky, datle, mandle, rozinky, kešu, sušená jablka, pražený ječmen), káva a čaj. Jistě chápete proč se ten kůň tak hodil. Musím ale přiznat, že o vaření se staral Dan, kterého to prý (naštěstí) baví a docela jsme si užívali. Navíc se člověk odpoledne trochu zabavil (zejména při hňácání těsta na čerstvé těstoviny), což taky nebylo na škodu.

Celkově mohu říct, že trek byl super a každému, kdo má rád hory ho mohu dopopručit. Trochu mě mrzí, že vzhledem ke všem nastalým zpožděním se nám už tentokrát nepodaří žádný další trek absolvovat neb za 3 dny odlétáme směr Bombay, ale plán na další návštěvu Ladakhu už máme.

Klášter v Thiksay a palác v Shey

Po treku Likir-Temisgam jsme si naordinovali odpočinkový den a vyrazili na výlet ke kláštěru v Thiksay a paláce v Shey. Podle našeho průvodce: ”Pokud chcete v Ladakhu navštívit pouze jediný klášter, pak by to měl být rozhodně klášter v Thiksay”. Klášterů jsme sice měli v plánu navštívil několik, ale tento v Thiksay jsme si nechtěli za žádnou cenu nechat ujít. Podle toho co jsme viděli na pohledech to rozhodně stojí za to. Tak jsme se ve čtvrtek (25.9.2008) vypravili busem do Thiksay, což bylo asi 45 minut jízdy z Lehu a už po vystoupení z busu mohli konstatovat, že jsme udělali dobře. Klášter je opravdu jedinečná stavba rozprostírající se na celé stěně obstojně vysoké a strmé skály. Pravda je, že vyšplhat se nahoru je docela výkon a prohlídka kláštera byla vskutku zasloužená. Oproti ostatním klášterům na mne Thiksay působilo trochu uměle vyšperkované pro turisty, ale každopádně to byl zážitek.

Po prohlídce kláštera jsme se pěšky vydali k 3,5 km vzdálenému bývalému královskému paláci v Shey, který královská rodina obývala do roku 1835, kdy byla nucena se přesídlit do nedalekého Stocku.

Po pak jsme se vrátili busem do Lehu a začali se chystat na Markha Valley trek.