pondělí 9. února 2009

A jsem zpátky doma

Ohňová země a cesta domů


Jednou z našich posledních zastávek na cestě kolem světa byl samotný jih Ameriky, tedy Ohňová země, konkrétně město Ushuaia. Původně jsme měli v plánu vyrazit si ještě i tady na trek, ale nezbylo nám dost času a tak jsme se museli spokojit s dvoudenním pobytem v Ushuaia. Chvilku jsme pravda váhali, zda to vůbec stojí za to, investovat tolik peněz (neboť cesta sem nebyla zrovna levná)a další několikahodinovou jízdu busem na tuto "exkurzi", ale naše touha podívat se do údajně nejjižnějšího města na světě převládla a tak jsme jeli.

Ushuaia je poklidné a sympatické městečko, tak jsme nakonec byli rádi, že jsme celý výlet podnikli. Celé město žije výlety na Antarktidu a pravda je, že jen nedostatek peněz a času nás odradili od toho, sednout na loď a vydat se na plavbu přes Drakeův průliv - alespoň prozatím. Ani hrůza z mořské nemoci by nás jinak asi neodradila.

Rozhodli jsme alespoň trochu "potrénovat" a vydat se lodí po Canal de Beagle na další pozorování tučňáků. Cesta za tučňáky byla docela klidná a jízdu katamaránem jsem si chvíli dokonce i užívala. Zpět už to bylo horší ... to jsem měla na mále... ale ustála jsem to. Co bych pro své milované tučňáky neudělala, že? A konečně jsme viděli kolonii jak má být... pláž plná tučňáků kam až člověk dohlédl ... o tom jsme snili už od Austrálie, kde jsme tyto neuvěřitelné tvorečky uviděli poprvé.

Z Ushuaia jsme se pak ještě busem dopravili do Río Gallegos, odkud nás čekal let do Buenos Aires. To pro mne bylo dalším překvapením. Další velkoměsto o kterém mohu prohlásit, že se mi moc líbilo a kam bych se ráda znova podívala. Narozdíl od našeho dalšího mezipřistání - Sao Paula. Tam jsem neshledala nic pěkného a při případných dalších cestách ho ráda vynechám.

Ze Sao Paula jsme si "užili" další dvanácti hodinový let - do Londýna. Odtud jsme se vlakem přesunuli na tři dny do Paříže a pak pěkně domů.

neděle 18. ledna 2009

Chile (potreti) - Torres del Paine



Po treku v oblasti Fitz Roy a Cerro Torre jsme si z Calafate udelali vylet k ledovci Perito Moreno, coz je jeden z mala narustajicich ledovcu na svete a navic patri k tem nejvetsim. Pocasko sice nebylo uplne excelentni, ale ledovec jsme videli - jak z lode, tak z pevniny a tak jsme byli spokojeni.

Po vyletu na Perito Moreno nastal dalsi presun do Chile, do mestecka Puerto Natales. Za posledni mesic jsme do Chile vstupovali uz po treti. Nastesti tu takto zbesile sem a tam cestuje hodne lidi, tak jsme celnikum neprisli nijak podezreli a vstup do Chile probehl hladce.... ovsem s povinnou kontrolou batohu,zda nepasujem nejake zakazane potraviny (ovoce, zeleninu, syry a tak). Nepasovali jsme nic!

V Puerto Natales jsme se zdrzeli pouze jednu noc a hned vyrazili na legendarni trek do narodniho parku Torres del Paine. Dalsi z treku, o kterem sni snad kazdy, kdo rad chodi po horach. Cely trek je okruh, ktery trva 7-9 dni. Tolik casu jsme nemeli, tak jsme se rozhodli pro cast treku, ktera se chodi nejcasteji (cely trek jde opravdu malokdo)- tzv. "W". To trva tak 3-4 dny. My meli dni pet plus jeden den na presun zpet do Puerto Natales a dal do Punta Arenas, tak jsme nemuseli pospichat.

Prvni den, pri ceste busem k zacatku treku bylo nadherne pocasi a my videli cely masiv v plne parade, vcetne vezi Torres del Paine. To jsem byla stastna jak bleska a rikala si, ze pokud pocasi vydrzi, bude to uz jen jakysi bonus. A ono vydrzelo jeste dalsi dva dny, behem kterych jsme vysli (no spis se vydrapali) na vyhlidku primo pod Torres del Paine a prosli udoli Valle del Frances, ktere bylo podle mne to nejhezci, co jsem behem treku videla.

Pak se ovsem pocasi rozhodlo, ze nam ukaze, co je Patagonie a na cestu k ledovci Grey uz nam pekne foukalo a prselo a prselo a prselo a bylo zatazeno a vsechny kopecky se schovaly. A to pak trvalo tri dny, az do naseho odjezdu. Prvni dva destive dny se nam nejakym zazrakem docela darilo balit stan jakz tak suchy, kdyz treba na hodku prestalo prset. A stavet se nam ho taky darilo v prestavkach mezi destem, takze veci (hlavne spacaky)jsme uchovali v ramci moznosti suche. Az na posledni den, kdy jsme musli rano jit brzo na bus a nebyl cas cekat, az na chvilku prestane prset. To jsme holt zabalili totalne mokry stan a ususili ho az vecer v ubytku po presunu do Punta Arenas.

Musim priznat, ze jsem behem toho deste kolikrat mela chut se otocit a skoncit trek driv. Ale ted jsem rada, ze jsme to neudelali, vydrzeli a zazili i prave patagonske pocasi. Kdyz jsme pred trekem na internetu cetli zazitky ostatnich lidi, tak skoro kazdy popisoval, jak jim prselo, vsechno meli mokre a vitr jim v noci lomcoval se stanem tak, ze se nedalo spat. My tomu ty prvni tri dny neverili, ze to je mozne. Ted, po tom, co jsme v noci dostali parkrat plachtou od stanu po cumaku, uz vime, ze to mozne je. A vime, jake to je! Zaroven ale vime, jak je v Torres del Paine krasne, kdyz sviti slunicko. Takce nam to vlastne vyslo paradne!!!

Z Torres del Paine jsme se presunuli do Punta Arenas, odkud zitra odjizdime do Argentiny. A behem teto cesty jiz naposledy opoustime Chile.

čtvrtek 8. ledna 2009

Argentina - Patagonie

Z Puerto Montt jsme se autobusem, jak jinak, presunuli do argentinskeho Bariloche. To me hodne mile prekvapilo tim, jak to tam vypada, a hodne nemile tim, kolik tam co stoji. Do ted jsme vsude cetli, jak je Chile nejdrazsi jihoamerickou zemi a do Argentiny jsme se moc tesili. A ono ejhle .... je tu jeste draz nez v Chile. Alespon v mistech, kde se pohybujeme - tedy Bariloche, Ruta 40, Chalten a Calafate. Ale Bariloche je opravdu krasne mesto, na brehu jezera obklopeneho kopci. Kdyby me tam nekdo vysadil na namesti a nechal me hadat, kde jsem, tak reknu Rakousko ci Svycarsko. Bohuzel se to odrazi v cenach i poctu turistu.

V Bariloche jsme meli jediny cil - najit spojeni na jih do Patagonie do mestecka Chalten, ktere je zakladnou pro treky k Fitz Roy a Cerro Torre. Nakonec se povedlo, ale cesta trvala autobusem 2 dny - z velke casti po nezpevnene ceste. A stalo to skoro 2500 Kc. Nic moc. Musim priznat, ze jsme byli moc radi, kdyz jsme konecne vyrazili na 3 dny na trek.

A ten stal za to!!! Jak se rika, meli jsme vic stesti nez rozumu a cele tri dny nam svitilo slunicko a mi mohli uzivat vyhledy na Cerro Torre i Fitz Roy. Oba "kopecky" patri mezi nejhezci hory sveta .... a urcite pravem. A co vic si prat, nez jeden den mit ze stanu vyhled primo na Fitz Roy a druhy den koukat pro zmenu na Cerro Torre. Pravda, Cerro Torre si s nami chvilku hralo na schovavanou a vypadalo to, ze se z mraku vic nez jen spicickou neukaze ... ale nakonec se krasavec predvedl v cele sve parade. Rozhodne se teto oblasti rika "raj trekaru" pravem. A stravit se tu da vic nez 3 dny.

Ted mirime pres ledovec Perrito Moreno zpet do Chile, na trek k Torres del Paine. Dalsi legendarni trekarska oblast. Tak snad nam bude prat stesticko i tam.

Chile - podruhe

Ze jsme se z Bolivie vratili zpet do Chile, do mestecka San Pedro de Atacama, kde jsme stravili vanoce, uz vite. A co bylo dal? Hned 25.12. jsme nasedli na bus a stravili 24 hodin presunem do Valparaisa. To je treti nejvetsi mesto v Chile, pry nejdulezitejsi jihoamericky pristav a udajne se mu rika Perla Pacifiku. Nevim, ale mne rozhodne nijak nenadchlo. Je pravda, ze je zajimave tim, ze se rozklada na strmych svazich podel pobrezi a nektere casti jsou opravdu pekne. Ale jako celek se mi mesto moc nelibilo. O malinko lepsi bylo sousedni Vina de Mar, ktere je oblibenou prazdninovou destinaci. Mesto bylo pekne, ale na dovolenou k mori bych tam rozhodne nejela. Asi jsem holt zhyckana vsemi temi plazemi v Thajsku, Australii a na Fiji.

Mest bylo dost a tak jsme se radeji rychle posunuli dale na jih, do mestecka Pucon, k sopce Villarrica. A tam se mi naopak libilo moc. Stejne jako nedaleky narodni park Huerquehue, kde jsme si zastanovali a podnikli vylet k lagunam s nadhernymi vyhledy na sopku Villarrica. Z Puconu jsme se pres Osorno, s vyletem do NP Puyehue a k sopce Osorno, presunuli na krasny ostruvek Chiloe, kde jsme stravili Silvestr. A na novy rok jsme si naordinovali navstevu dalsiho narodniho parku - NP Chiloe. Na jezerni oblast jsme bohuzel nemeli moc casu, protoze jsme pospichali do Patagonie. A docela me to mrzi. Vsechny ty parky, kde jsme stravili jen jeden ci dva dny, si urcite zaslouzi vetsi pozornost. Tak snad priste. My z Chiloe pospichali pres Puerto Montt do Argentiny ... a na jih.

pátek 26. prosince 2008

Bolivie

Jet se podivat do Bolivie bylo neplanovane, ale rozhodne dobre rozhodnuti. Bolivie vyznamne zamichala zebrickem toho NEJ, co jsem zatim na cestach videla a poznala. Prejezd z Bolivie do Chile pres solne plane Uyuni a lagunu Colorada rozhodne patri mezi to nejhezci, co jsem kdy videla.

Ale od zacatku. Z narodniho parku Lauca jsme se autobusem presunuli do La Paz, nejvetsiho bolivijskeho mesta. A uz prijezd do mesta nas dostal. Mesto, lezici ve vysce 3660m, ma tvar kornoutu, kde dole je centrum a od nej se na vsechny strany zvedaji neuveritelne prudke, baracky obsypane, svahy. A k tomu jeste v pozadi sesti tisicove kopce. Proste parada. Presto, ze je La Paz hodne prelidneny, spinavy a rusny (tedy nic, co bych normalne mela rada), moc se mi libil - ze by ty hory ??? Ma uplne jinou atmosferu nez mesta v Chile a je nadherne barevny. Jak je to s bezpecnosti nevim. Cetli a slyseli jsme spoustu pribehu o okradeni a prepadeni turistu, ale nam se nastesti nic nestalo, coz k tomu, ze se nam La Paz zamlouvalo, urcite prispelo.

V La Paz jsme se ale nezdrzeli, nebot vylet do Bolivie byl jaksi nad plan a bylo tudiz malo casu. Hned druhy den jsme se proto vydali k jezeru Titicaca, do mestecka Copacabana. Zatimco jezero Titicaca nas az tak moc nenadchlo, mestecko Copacabana si ihned ziskalo mou prizen. Nadherne namesti s katedralou, okolni ulicky plne kramku se suvenyry, kavarnicek, restauraci doplnuji zeny v klasickych barevnych sirokych suknich prodavajici po ulicich vsechno mozne. Copacabana je pravda hodne turisticke mesto, ale urcite stoji za navstevu.

Na Titicaca jsme jeste podnikli jednodenni vylet na ostrov Isla del Sol a dalsi den se vratili do La Paz. Pak nas cekal sileny 13 hodinovy presun autobusem do mestecka Uyuni. Bus byl rozhodne mene luxusni nez autobusy v Chile a hlavne se nejakych 6 hodin jelo po nezpevnene ceste, takze to z nas malem vymlatilo dusi. Pekelna jizda pres noc. A nas cekalo jen par hodin odpocinku a hned zase vyrazit jeepem na cestu do Chile pres solne plane Salar de Uyuni.

Salar de Uyuni bylo neco, co me opravdu sokovalo, v tom nejlepsim!!! Kdyz jedete po solnem poli, mate pocit, ze jste na snehu - vsude kolem, kam dohlednete je bilo. Po nekolika hodinach jizdy se pred vami najednou z niceho nic objevi zeleny "ostruvek" plny 3-5 m vysokych kaktusu. Proste neco neuveritelneho!!! Az se mi podari stahnout fotky, tak to snad taky uvidite. Druhy den pokracujete kolem nadherne barevnych lagun plnych plamenaku a kolem jsou vsude peti a sesti tisicove sopky ve tvaru perfektnich kuzelu. Nevedela jsem, na co driv koukat. Jestli bych doma nekomu, kdo nikdy nikde nebyl, mela doporucit jedine misto na svete, kam se urcite zajet podivat, tak v tuto chvili rikam - trasa z Uyuni do San Pedra de Atacama. Rozhodne stoji za to, i kdyz to neni nejlevnejsi! Je spousta mist, kde se mi opravdu libilo a vetsinou to bylo v horach, ale tohle je neco vyjimecneho - jak z jineho sveta.

Treti den jsme se, pres gejzirove pole a termalni prameny, dostali zpet do Chile, do mestecka San Pedro de Atacama, jehoz okoli taky rozhodne stoji za navstevu. A odtud ted mirime na jih - poust Atacama behem tydne hodlame vymenit za fjordy a ledovce Patagonie.

Do Bolivie se doufam jeste vratim, protoze tentokrat jsme nemeli moznost ji poradne projet. Je tu spousta kopcu, na ktere chceme vylezt a ktere jeste nejsou tak zahlceny turisty. Pravda je, ze se clovek musi trochu obrnit vuci pristupu bolivijcu k poskytovani sluzeb. Nejaka ta hodinka az tri zpozdeni - no a co, ze se na jednodenni vylet vyjede v poledne, hlavne, ze se jede ne? Ale na to jsem si snad uz zvykla a na pristi navstevu Bolivie se uz ted tesim.

Chile - část první

Po dvanácti hodinách letu jsme se ze Zélandu octli v Chile. Konkrétně v hlavním městě Chile - Santiagu. Po Austrálii a Zélandu konečně zase nová destinace, kde mě určitě čeká spousta překvapení. Už po opuštění letištní haly bylo jasné, že to tu s mou chatrnou znalostí španělštiny nebude jednoduché. Jinak než španělsky se tu opravdu nedomluvíte a jsou situace, kdy se rukama a nohama něco špatně vysvětluje.

Koupě lístku na bus do centra proběhla ještě docela hladce, nalezení hostelu dle mapy také. První šok nastal, když jsme zjistili, že oproti tomu, co se uvádělo v průvodci, pravda 4 roky starém, se ceny téměř zdvojnásobily (jak za bus, tak za ubytko). Tolik co v Santiagu jsme za stejný (no spíše o malinko lepší) hostel platili na Zélandu!!! Po tom šíleném letu jsme byli docela utahaní, tak jsme se rozhodli si nejprve pořádně odpočinout a teprve druhý den vyrazit na obhlídku města a zjistit možnosti dopravy na jih, do Patagonie.

Nebudu to protahovat - Santiago je velké, poměrně čisté a živé velkoměsto. Ale já v něm nenašla nic, co by mě zaujalo. Jistě, za ty dva dny, co jsme v Santiagu strávili, jsem město nemohla celé poznat; nicméně už po prvním dni jsem věděla, že to rozhodně nebude místo, kam bych se musela vrátit. Není nic, co by mi na Santiagu vadilo, ale prostě ani nic, co by mě nadchlo.

Sehnat jakékoli informace o cestování po Chile není v Santiagu jednoduché. V oficiálním informačním centru nemají žádné letáčky s nabídkou možných cest, ani žádné mapičky ani informace o dopravě. Tak jsem si musela svou lámanou španělštinou mapičku vyžádat. Něco jsme sice dostali, ale vesměs žádné užitečné informace v letáku nebyly. Ještě zblblí ze Zélandu, kde je to zas druhý extrém, jsme byli mírně rozladěni.

Náladu nám nezvedlo ani shánění letenek ze Santiaga do Punta Arenas a následně pak do Buenos Aires, odkud se koncem ledna vracíme do Evropy. Pravda je, že jsem se dotazovala stylem: "My potřebovat letadlo do Punta Arenas a letadlo z Punta Arenas do Buenos Aires taky", což paní v cestovkách, které jsme navštívili mírně mátlo. Chilani jsou naštěstí ochotní ocenit, když se někdo alespoň snaží mluvit po jejich, protože oni anglicky neumějí nic. Co chci se zdálo paní pochopily, ale nám se bohužel nelíbily ceny, které nám říkaly (350 USD za jednu cestu), a to jsem si je pro jistotu nechávala psát, aby nedošlo k nějakému omylu. A ptaní se po jakýchkoli alternativnách možnostech již bylo jaksi nad mé jazykové možnosti. Všude nám tvrdili, že autobusem se do Punta Arenas nedá dostat, neboť tam není silnice (jak se později ukázalo je to pravda jen částečně - silnice po Chile není, ale dá se tam dostat přes Argentinu). Ještě zbývala možnost trajektu - ale ten stojí přes 500 USD a jede 4 dny po docela otevřeném moři, což by mě nelákalo, ani kdyby to bylo zadarmo.

Docela zmoženi tím, že po dvou dnech snažení nic nevíme, jsme se vypravili na sever. Do městečka Copiapó, odkud jsme chtěli zajet do národního parku NP Nevado Tres Cruces - to se nám nakonec nepovedlo, neboť místní doprava prostě funguje jen někde. A pokud chcete jinam, než je běžná turistická trasa, musíte si připlatit. Jeden den v NP Nevado Tres Cruces by nás tak vyšel na 450 USD, což jsme s nechutí zavrhli a koupili si lístek na stejný den do městečka Chaňaral s tím, že učiníme pokus dostat se do národního parku Pan de Azúcar. To už se naštěstí povedlo. Vzhledem k tvaru Chile jsou místní vzdálenosti více než velké - přejezd ze Santiaga do Copiapó trval přes 12 hodin. Většinou se proto jezdí na noc. Autobusy v Chile byly naštěstí prvním, co nás opravdu příjemně překvapilo. Lepším autobusem jsem asi zatím nikde nejela. V autobusech mají několik kategorií sedadel a semi-cama (tedy něco jako "polopostel"), kterou si kupujeme my, je cenově velice přijatelná a pohodlná natolik, aby se člověk vyspal. Tím, že přejíždíme přes noc se dá naštěstí docela ušetřit a alespoň trochu tak snížit jinak docela vysoké náklady za ubytování.

První noc mimo Santiago jsme tedy strávili ve stanu v NP Pan de Azúcar, kde se nám moc líbilo. Mimo jiné proto, že tam dělali výborné čerstvé a levné ryby. Po dni a půl v NP Pan de Azúcar nás čekal další šílený přesun, do 18 hodin vzdáleného města Arica. To bylo dalším příjemným překvapením - přijatelné ceny a příjemné přímořské městečko. Navíc jsme tam našli cestovku s anglicky mluvícím majitelem a díky němu si zajistili a opravdu užili i dvou denní výlet do národního parku Lauca, kde je mnoho sopek, jedno z nejvýše položených jezer na světě (Lago Chungará) a také plameňáci, lamy, vikuni, alpaky, kaktusy a ...... Skoro celý park je výšce nad 4000m, z čehož jsme měli trochu strach. Představa, že se během jednoho dne vyšplháme od moře do 3500m, kde budeme spát ve mně vyvolalo nepěkné vzpomínky na přílet do Lehu. Naštěstí to tentokrát dobře dopadlo, žadné aklimatizační peklo se nekonalo a výlet jsme si opravdu užili.

Když jsme se chystali do Jižní Ameriky, pořádně jsme nevěděli, kam pojedem. Na Zélandu jsme se rozhodli jet jen Chile a jih Argentiny (Patagonii), abychom se zbytečně nehonili. Ale dopadlo to jinak a z NP Lauca jsme se přesunuli do Bolívie........