Bolivie

Jet se podivat do Bolivie bylo neplanovane, ale rozhodne dobre rozhodnuti. Bolivie vyznamne zamichala zebrickem toho NEJ, co jsem zatim na cestach videla a poznala. Prejezd z Bolivie do Chile pres solne plane Uyuni a lagunu Colorada rozhodne patri mezi to nejhezci, co jsem kdy videla.

Ale od zacatku. Z narodniho parku Lauca jsme se autobusem presunuli do La Paz, nejvetsiho bolivijskeho mesta. A uz prijezd do mesta nas dostal. Mesto, lezici ve vysce 3660m, ma tvar kornoutu, kde dole je centrum a od nej se na vsechny strany zvedaji neuveritelne prudke, baracky obsypane, svahy. A k tomu jeste v pozadi sesti tisicove kopce. Proste parada. Presto, ze je La Paz hodne prelidneny, spinavy a rusny (tedy nic, co bych normalne mela rada), moc se mi libil - ze by ty hory ??? Ma uplne jinou atmosferu nez mesta v Chile a je nadherne barevny. Jak je to s bezpecnosti nevim. Cetli a slyseli jsme spoustu pribehu o okradeni a prepadeni turistu, ale nam se nastesti nic nestalo, coz k tomu, ze se nam La Paz zamlouvalo, urcite prispelo.

V La Paz jsme se ale nezdrzeli, nebot vylet do Bolivie byl jaksi nad plan a bylo tudiz malo casu. Hned druhy den jsme se proto vydali k jezeru Titicaca, do mestecka Copacabana. Zatimco jezero Titicaca nas az tak moc nenadchlo, mestecko Copacabana si ihned ziskalo mou prizen. Nadherne namesti s katedralou, okolni ulicky plne kramku se suvenyry, kavarnicek, restauraci doplnuji zeny v klasickych barevnych sirokych suknich prodavajici po ulicich vsechno mozne. Copacabana je pravda hodne turisticke mesto, ale urcite stoji za navstevu.

Na Titicaca jsme jeste podnikli jednodenni vylet na ostrov Isla del Sol a dalsi den se vratili do La Paz. Pak nas cekal sileny 13 hodinovy presun autobusem do mestecka Uyuni. Bus byl rozhodne mene luxusni nez autobusy v Chile a hlavne se nejakych 6 hodin jelo po nezpevnene ceste, takze to z nas malem vymlatilo dusi. Pekelna jizda pres noc. A nas cekalo jen par hodin odpocinku a hned zase vyrazit jeepem na cestu do Chile pres solne plane Salar de Uyuni.

Salar de Uyuni bylo neco, co me opravdu sokovalo, v tom nejlepsim!!! Kdyz jedete po solnem poli, mate pocit, ze jste na snehu - vsude kolem, kam dohlednete je bilo. Po nekolika hodinach jizdy se pred vami najednou z niceho nic objevi zeleny "ostruvek" plny 3-5 m vysokych kaktusu. Proste neco neuveritelneho!!! Az se mi podari stahnout fotky, tak to snad taky uvidite. Druhy den pokracujete kolem nadherne barevnych lagun plnych plamenaku a kolem jsou vsude peti a sesti tisicove sopky ve tvaru perfektnich kuzelu. Nevedela jsem, na co driv koukat. Jestli bych doma nekomu, kdo nikdy nikde nebyl, mela doporucit jedine misto na svete, kam se urcite zajet podivat, tak v tuto chvili rikam - trasa z Uyuni do San Pedra de Atacama. Rozhodne stoji za to, i kdyz to neni nejlevnejsi! Je spousta mist, kde se mi opravdu libilo a vetsinou to bylo v horach, ale tohle je neco vyjimecneho - jak z jineho sveta.

Treti den jsme se, pres gejzirove pole a termalni prameny, dostali zpet do Chile, do mestecka San Pedro de Atacama, jehoz okoli taky rozhodne stoji za navstevu. A odtud ted mirime na jih - poust Atacama behem tydne hodlame vymenit za fjordy a ledovce Patagonie.

Do Bolivie se doufam jeste vratim, protoze tentokrat jsme nemeli moznost ji poradne projet. Je tu spousta kopcu, na ktere chceme vylezt a ktere jeste nejsou tak zahlceny turisty. Pravda je, ze se clovek musi trochu obrnit vuci pristupu bolivijcu k poskytovani sluzeb. Nejaka ta hodinka az tri zpozdeni - no a co, ze se na jednodenni vylet vyjede v poledne, hlavne, ze se jede ne? Ale na to jsem si snad uz zvykla a na pristi navstevu Bolivie se uz ted tesim.

Chile - část první

Po dvanácti hodinách letu jsme se ze Zélandu octli v Chile. Konkrétně v hlavním městě Chile - Santiagu. Po Austrálii a Zélandu konečně zase nová destinace, kde mě určitě čeká spousta překvapení. Už po opuštění letištní haly bylo jasné, že to tu s mou chatrnou znalostí španělštiny nebude jednoduché. Jinak než španělsky se tu opravdu nedomluvíte a jsou situace, kdy se rukama a nohama něco špatně vysvětluje.

Koupě lístku na bus do centra proběhla ještě docela hladce, nalezení hostelu dle mapy také. První šok nastal, když jsme zjistili, že oproti tomu, co se uvádělo v průvodci, pravda 4 roky starém, se ceny téměř zdvojnásobily (jak za bus, tak za ubytko). Tolik co v Santiagu jsme za stejný (no spíše o malinko lepší) hostel platili na Zélandu!!! Po tom šíleném letu jsme byli docela utahaní, tak jsme se rozhodli si nejprve pořádně odpočinout a teprve druhý den vyrazit na obhlídku města a zjistit možnosti dopravy na jih, do Patagonie.

Nebudu to protahovat - Santiago je velké, poměrně čisté a živé velkoměsto. Ale já v něm nenašla nic, co by mě zaujalo. Jistě, za ty dva dny, co jsme v Santiagu strávili, jsem město nemohla celé poznat; nicméně už po prvním dni jsem věděla, že to rozhodně nebude místo, kam bych se musela vrátit. Není nic, co by mi na Santiagu vadilo, ale prostě ani nic, co by mě nadchlo.

Sehnat jakékoli informace o cestování po Chile není v Santiagu jednoduché. V oficiálním informačním centru nemají žádné letáčky s nabídkou možných cest, ani žádné mapičky ani informace o dopravě. Tak jsem si musela svou lámanou španělštinou mapičku vyžádat. Něco jsme sice dostali, ale vesměs žádné užitečné informace v letáku nebyly. Ještě zblblí ze Zélandu, kde je to zas druhý extrém, jsme byli mírně rozladěni.

Náladu nám nezvedlo ani shánění letenek ze Santiaga do Punta Arenas a následně pak do Buenos Aires, odkud se koncem ledna vracíme do Evropy. Pravda je, že jsem se dotazovala stylem: "My potřebovat letadlo do Punta Arenas a letadlo z Punta Arenas do Buenos Aires taky", což paní v cestovkách, které jsme navštívili mírně mátlo. Chilani jsou naštěstí ochotní ocenit, když se někdo alespoň snaží mluvit po jejich, protože oni anglicky neumějí nic. Co chci se zdálo paní pochopily, ale nám se bohužel nelíbily ceny, které nám říkaly (350 USD za jednu cestu), a to jsem si je pro jistotu nechávala psát, aby nedošlo k nějakému omylu. A ptaní se po jakýchkoli alternativnách možnostech již bylo jaksi nad mé jazykové možnosti. Všude nám tvrdili, že autobusem se do Punta Arenas nedá dostat, neboť tam není silnice (jak se později ukázalo je to pravda jen částečně - silnice po Chile není, ale dá se tam dostat přes Argentinu). Ještě zbývala možnost trajektu - ale ten stojí přes 500 USD a jede 4 dny po docela otevřeném moři, což by mě nelákalo, ani kdyby to bylo zadarmo.

Docela zmoženi tím, že po dvou dnech snažení nic nevíme, jsme se vypravili na sever. Do městečka Copiapó, odkud jsme chtěli zajet do národního parku NP Nevado Tres Cruces - to se nám nakonec nepovedlo, neboť místní doprava prostě funguje jen někde. A pokud chcete jinam, než je běžná turistická trasa, musíte si připlatit. Jeden den v NP Nevado Tres Cruces by nás tak vyšel na 450 USD, což jsme s nechutí zavrhli a koupili si lístek na stejný den do městečka Chaňaral s tím, že učiníme pokus dostat se do národního parku Pan de Azúcar. To už se naštěstí povedlo. Vzhledem k tvaru Chile jsou místní vzdálenosti více než velké - přejezd ze Santiaga do Copiapó trval přes 12 hodin. Většinou se proto jezdí na noc. Autobusy v Chile byly naštěstí prvním, co nás opravdu příjemně překvapilo. Lepším autobusem jsem asi zatím nikde nejela. V autobusech mají několik kategorií sedadel a semi-cama (tedy něco jako "polopostel"), kterou si kupujeme my, je cenově velice přijatelná a pohodlná natolik, aby se člověk vyspal. Tím, že přejíždíme přes noc se dá naštěstí docela ušetřit a alespoň trochu tak snížit jinak docela vysoké náklady za ubytování.

První noc mimo Santiago jsme tedy strávili ve stanu v NP Pan de Azúcar, kde se nám moc líbilo. Mimo jiné proto, že tam dělali výborné čerstvé a levné ryby. Po dni a půl v NP Pan de Azúcar nás čekal další šílený přesun, do 18 hodin vzdáleného města Arica. To bylo dalším příjemným překvapením - přijatelné ceny a příjemné přímořské městečko. Navíc jsme tam našli cestovku s anglicky mluvícím majitelem a díky němu si zajistili a opravdu užili i dvou denní výlet do národního parku Lauca, kde je mnoho sopek, jedno z nejvýše položených jezer na světě (Lago Chungará) a také plameňáci, lamy, vikuni, alpaky, kaktusy a ...... Skoro celý park je výšce nad 4000m, z čehož jsme měli trochu strach. Představa, že se během jednoho dne vyšplháme od moře do 3500m, kde budeme spát ve mně vyvolalo nepěkné vzpomínky na přílet do Lehu. Naštěstí to tentokrát dobře dopadlo, žadné aklimatizační peklo se nekonalo a výlet jsme si opravdu užili.

Když jsme se chystali do Jižní Ameriky, pořádně jsme nevěděli, kam pojedem. Na Zélandu jsme se rozhodli jet jen Chile a jih Argentiny (Patagonii), abychom se zbytečně nehonili. Ale dopadlo to jinak a z NP Lauca jsme se přesunuli do Bolívie........

Krásné vánoce a vše nejlepší v roce 2009

Když jsem doma, mám vánoce docela ráda. Teda až na ty šílené přípravy kolem. Ale na rozbalování dárečků a ujídání cukroví se vždycky těším jak malé děcko. Letos bohužel ani dárečky ani cukrovíčko nebyly. Štědrý den jsme strávili přejezdem z Bolívie do Chile do městečka San Pedro de Atacama. Jak již z názvu vyplývá, trávili jsme štědrý večer v poušti Atacama, v nejsušším místě na zemi. K vánocům jsme si nadělili jednu noc v pokoji s vlastní koupelnou a teplou vodou (naprostý luxus) a půldenní výlet do Valle de la Luna (tedy Měsíčního údolí) v okolí San Pedra.

Náš původní plán udělat si večer bramborový salát selhal, neboť jsme nesehnali potřebné suroviny a tak jsme zašli alespoň na rybu s bramborovou kaší - nic podobnějšího našemu kapříku se salátem jsme nenašli. Ale byla to mňamka - ryby v Chile opravdu umějí. Jenom to cukroví a vánočka ..... na to se těším domů!!!

Doufám, že vy všichni jste si vánoce krásně užili, odpočinuli si, dostali spoustu dárků a po všech těch dobrotách moc neztloustli. Do nového roku vám všem přeju hodně zdravíčka, štěstíčka, penízků, pohody a lásky. Ať se vám vše daří!!!

Novy Zeland

Tak jsem jako vzdy s temi informacemi tak trochu pozadu. Uz jsem projela kus Chile a sedim v Bolivii u jezera Titicaca, ale jeste vam dluzim alespon kratkou zpravicku o tom, jak jsme se meli na Zelandu.

Strucne a jasne by se dalo napsat jen KRASNE| Zeland je zeme, kde se uzasne cestuje a na rozdil od me prvni navstevy pred 5 lety tentokrat vyslo i pocasi. S vyjimkou treku, kdy nam vetsinou prselo, nebo bylo alespon zatazeno, abysme nahodou nevideli ty krasne rozhledy, kdyz uz jsme se nekam vyskrabali. Po kotniky v blate jsem se vzdycky proklinala za tak blbej napad (jit na trek) a slibovala si, ze uz nikdy nikam nepujdu a usilovne jsem premyslela o tom, proc to vlasne delam. Neprisla jsem na nic, ale hned druhy den po navratu z treku jsem vedela, ze jak jen to bude mozne, na nejaky dalsi trecik vyrazim ... a vyrazila jsem. Trochu schiza.

Diky Ajce s Vladou, kteri nam poskytli strechu nad hlavou v Christchurch a jeste pak na cely mesic pujcili auticko, bylo cestovani po Zelandu jeste o poznani prijemnejsi a pohodlnejsi a levnejsi nez jsme cekali. Podarilo se nam objet cely jizni ostrov a podniknout par "exkurzi" do vnitrozemi - zejmena k jezerum Lake Tekapo a Lake Pukaki a pod Mount Cook, coz je nejvyssi hora NZ a do Hanmers Springs. Diky auticku se nam podarilo dostat se i do mist, kam bychom se busem nikdy nekoukli a tak jsme mohli dosytosti pozorovat tulene, lvouny, albatrosy, tucnaky zlutooke, delfiny, velryby a svitici larvy glowworms a samozrejme miliony ovci... jen mistni specialitka - ptak kiwi nam unikl. Tak snad priste.

Taky jsme si vyzkouseli par veskrze destivych (obcas byly i kroupy), vetrnych, blativych a kopcovatych treku a jednodennich vyletu, podnikli plavbu lodi ve Fiorlandu na Milford Sound a jizdu na morskem kajaku v Abel Tasman narodnim parku.

Na Zeland se dle meho jezdi jednak za krasnou prirodou a jednak za adrenalinovymi aktivitami, na ktere jsou "kiwici", jak se novozelandanum rika, tak pysni. Zatimco prirody jsme si uzili az az, adrenalinove aktivity jsme vynechali. Na to nam uplne stacilo moje obcasne rizeni.

Presto, ze jsem na Zelandu jiz jednou byla, tentokrat se mi podarilo videt spoustu novych mist a nektera mista, ktera jsem minule sice navstivila, avsak diky usilovnym destum (od te doby presne vim, co znamena "heavy rain") poradne nevidela, jsem si tentokrat opravdu uzila.

Zeland me opet presvedcil v tom, ze to je misto, kde je radost cestovat. Porad je na co se koukat a pritom jsou vsude dostupne informace o tom kde, kdy, co a za kolik. Vsude dostanete desitky letacku a mapicek. Kdyz si cokoli objednate, tak to proste funguje (i bez vyplneni milionu papiru) a i takova zdanliva malickost, jako je existence cistych zachodu doslova na kazdem kroku (na treku klidne i uprostred lesa)... a zdarma ... dovede cestovani nesmirne zprijemnit. Jak rada na to ted vzpominam, kdyz tady v J. Americe hodinu litam po meste a hledam "banos".

A co jsem si tentokrate na Zelandu uzila nejvic? Urcite kajak na mori, oblast Karamea a slunicko na Milford Sound (tam totiz rocne spadne asi 7m srazek, coz znamena, ze tam v podstate porad prsi).

A jestli se na Zeland jeste nekdy vratim, tak urcite podniknu vicedenni kajak v Abel Tasman vcetne treku a poradne prozkoumam prave oblast Karamea, kam zatim neproniklo tolik turistu neb lezi mimo hlavni turistickou trasu ... takze Ajce a Vladovi dekujeme za super rady (jinak bychom tam asi nejeli). Stejne tak bychom se bez jejich rady asi neodvazili podniknout pruzkum jeskyni Clifden Caves, ktere taky patrili mezi to, co bych kazdemu, kdo na Zeland pojede, doporucila.