Markha Valley trek (26.9.2008-5.10.2008)

Důvod, proč jsem se na delší dobu odmlčela je prostý – po dni odpočinku jsme se konečně vypravili na pořádný trek. Těch je v Ladakhu několik a vybrat jeden nebylo jednoduché. Nakonec jsme se vzhledem k časovým a aklimatizačním možnostem rozhodli pro Markha Valley trek, který se chodí 6-10 dní ve výšce 3200m až 5100m a údajně ho chodí 60% lidí, kteří do Ladakhu přijedou. Jediný „zádrhel“ je v tom, že je zde (zejména mimo sezónu) omezená možnost ubytování a stravování a člověk musí být zcela soběstačný, tj. vybaven stanem a zásobou jídla na celou dobu treku. Představa, že se do 5000m drápu s 20 kg báglem na zádech mi nepřišla nijak lákává ... zejména když vím, jaký problém mi tu dělají schody v guest house. Šerpíci sice v Ladakhu nejsou, ale existuje naštěstí možnost si najmout človíčka s koněm, který jde celý trek s vámi. Pony man zná cestu a koník nese bágl a proviant ... co víc si přát. Natěžko s velkým báglem jsem v horách už chodila, ale nikdy takto vysoko. A jelikož jsem si chtěla trek užít a nikoli ho jen přežít, varianta s pony manem vyhrála.

Přes guest house jsme si domluvili pony mana a dva koně (za 600 Rp/den) a 26.9.2008 odjeli do Spituku, kde trek začíná. Jaké bylo naše překvapení, když v den „D“ (tedy 27.9.2008) ráno nepřišel pony man, ale chlapík z guest house s tím, že pony man měl nehodu a nemohl dorazit. Slíbil, že do druhého dne sežene někoho jiného, což naštěstí splnil. Volný den jsme využili k prohlídce kláštera ve Spituku. Už ve Spituku (3200m), kde byly v noci ve stanu 4°C jsem tušila, že to bude zajímavé a zejména na noc v 4700m, kde jsem tušila sníh, jsem se moc těšila.

Druhý den ráno přišla postavička, která se nedá popsat .... to se musí vidět (viz. fotka) a po jejich na nás něco blekotal. Jediné, co jsem zachytila bylo jméno našeho guest house, Markha a 3 horses .... z toho jsem usoudila, že to je náš pony man. Jen ty tři koně se mi nelíbily ... ale nakonec se ukázalo, že jsou za stejnou cenu jako dříve sjednané dva a tak jsme mohli vyrazit. Pony man odešel s tím, že se za chvilku vrátí s koňmi. Jaké bylo naše překvapení, když se po půl hodině přihnal se stádem 9 koní. No co – my platíme 3 koně a zbytek ať si jde klidně s námi. Později se ukázalo, že jdeme 3 skupiny dohromady.

Podrobně popisovat cestu nemá smysl, tak jen stručně (pokud byste se někdo na trek chystal a potřeboval více informací, dejte vědět). Začalo se ve Spituku (3400m) a dva a půl dne se přes Rumbak a Yurutse stoupalo do sedla Ganda La (4850m). Jediné, z čeho jsem tady měla strach byla noc v 4100m, kdy se spalo o 700m výše než noc předtím ... to není v těchto výškách úplně dobře. Nebyli jsme 100% aklimatizovaní a tak jsem se trochu bála, co to s námi udělá. Naštěstí jsme noc v pohodě přežili (narozdíl od dvou z jiné skupiny, kteří se vraceli dolů) a mohli jsme pokračovat dále. Pěkně 2 hodiny stoupat do sedla a pak 5 hodin zase klesat do 3400m do Skiu... proč?!?!? Bylo to docela úmorný. Šlo se sice krásným kaňonem, ale sluníčko pralo a bylo to dlouhý. Ze Skiu to zas bylo 3,5 dne stoupání přes Chaluk, Tunespa, Markha, Umlung, Hankar, Tahungste a Nimaling do sedla Gongmaru La (5100m). Stoupalo se pozvolna, ale etapy byly docela dlouhé. Noc v Nimalingu (4700m), ze které jsem měla docela strach, jsme nakonec taky překlepali. Sníh byl na kopcích všude kolem, ale na kempovišti naštěstí ne. Ve stanu bylo v noci minus 2°C , ale péřový spacáček s komfortem do -7°C mě zachránil. Jen karimatka, kterou se mi podařilo hned první den treku propíchnout (celá já), se trochu vypouštěla a od země trochu studilo. Po vystoupání do sedla zase nastal sešup dolů do Shang Sumdo (3660m), tentokrát o něco drsnější. Docela prudký svah po sněhu a zmrzlém blátě. Cestou dolů jsme potkali skupinku tří Čechů, kteří to šli s báglem bez pony mana v opačném směru (mají můj obdiv, to bych asi nedala). Poslední den už nás čekala jen docela nezáživná cesta do Hemisu, kde jsme si prohlídli kláštěr, přespali v kempu a další den ráno (6.10.2008) se busem vrátili zpět do Lehu.

Ve srovnání s Everest trekem v Nepálu, což je jediný trek se kterým mohu srovnávat, protože nic jiného v této výšce jsem nešla, byl Markha Valley mnohem opuštěnější (což bylo částečně určitě dáno tím, že je po sezóně), okolní hory byly mnohem nižší a více pusté, ale vše ostantí na mne působilo mnohem živěji. Co se mne týče, hory se mi mnohem více líbily v Nepálu, vše ostatní v Ladakhu. Ladakhu se někdy říká Malý Tibet. Jelikož jsem v Tibetu nikdy nebyla, nemohu úplně objektivně srovnávat, ale podle fotek a dokumentů, které jsem o Tibetu viděla bych řekla, že právem.

Ve srovnání s Nepálem byl trek jiný i tím, že se spalo ve stanu. Přesto, že jsme měli štěstí a celou dobu treku bylo nádherně, trávil člověk ve stanu spoustu času. Dokud svítilo sluníčko, byla to pohodička (přes den třeba 30°C), ale jakmile slunce zašlo, rázem se během 5 minut ochladilo na nějakých 5-8 °C a venku se vydržet nedalo. A nahoře, kde foukalo, se do stanu zalézalo hned, jak se postavil. Knížka a MP3 proto byly nepostradatelnou součástí vybavení na trek a navíc docela úspěšný prostředek k tomu, jak se vyhnout ponorce, která ve dvou docela hrozí.

Kapitola sama pro sebe bylo jídlo. Vy co mě znáte víte, že já bych si vystačila se sušenkami a nějakou tou polévkou a samozřejmě kávičkou (Nescafé 3v1 nesmí na treku chybět). Tento jídelníček ovšem u Dana neprošel a na trek jsme vyráželi s proviantem, který mě by stačil na rok: téměř 1 kg rýže, 200 g těstovin, 500g místních nudlí, 4 instantní polévky, 5 nudlových polévek, 4 zeleninové polívky v sáčku, čerstvá zelenina (svazek cibule, jarní cibulka, mrkev, 2 hlávky zelí), mouka (na těstoviny), 5x instantní ovesná kaše, krabička sušené zeleniny, 2 másla, sýr, med, marmeláda, 2 chleby, suchary, konzerva tuňáka, cukr, sůl, koření, 3 čokolády, několik sušenek, asi 2 kg mixu sušeného ovoce a oříšků (meruňky, datle, mandle, rozinky, kešu, sušená jablka, pražený ječmen), káva a čaj. Jistě chápete proč se ten kůň tak hodil. Musím ale přiznat, že o vaření se staral Dan, kterého to prý (naštěstí) baví a docela jsme si užívali. Navíc se člověk odpoledne trochu zabavil (zejména při hňácání těsta na čerstvé těstoviny), což taky nebylo na škodu.

Celkově mohu říct, že trek byl super a každému, kdo má rád hory ho mohu dopopručit. Trochu mě mrzí, že vzhledem ke všem nastalým zpožděním se nám už tentokrát nepodaří žádný další trek absolvovat neb za 3 dny odlétáme směr Bombay, ale plán na další návštěvu Ladakhu už máme.