pátek 26. prosince 2008

Chile - část první

Po dvanácti hodinách letu jsme se ze Zélandu octli v Chile. Konkrétně v hlavním městě Chile - Santiagu. Po Austrálii a Zélandu konečně zase nová destinace, kde mě určitě čeká spousta překvapení. Už po opuštění letištní haly bylo jasné, že to tu s mou chatrnou znalostí španělštiny nebude jednoduché. Jinak než španělsky se tu opravdu nedomluvíte a jsou situace, kdy se rukama a nohama něco špatně vysvětluje.

Koupě lístku na bus do centra proběhla ještě docela hladce, nalezení hostelu dle mapy také. První šok nastal, když jsme zjistili, že oproti tomu, co se uvádělo v průvodci, pravda 4 roky starém, se ceny téměř zdvojnásobily (jak za bus, tak za ubytko). Tolik co v Santiagu jsme za stejný (no spíše o malinko lepší) hostel platili na Zélandu!!! Po tom šíleném letu jsme byli docela utahaní, tak jsme se rozhodli si nejprve pořádně odpočinout a teprve druhý den vyrazit na obhlídku města a zjistit možnosti dopravy na jih, do Patagonie.

Nebudu to protahovat - Santiago je velké, poměrně čisté a živé velkoměsto. Ale já v něm nenašla nic, co by mě zaujalo. Jistě, za ty dva dny, co jsme v Santiagu strávili, jsem město nemohla celé poznat; nicméně už po prvním dni jsem věděla, že to rozhodně nebude místo, kam bych se musela vrátit. Není nic, co by mi na Santiagu vadilo, ale prostě ani nic, co by mě nadchlo.

Sehnat jakékoli informace o cestování po Chile není v Santiagu jednoduché. V oficiálním informačním centru nemají žádné letáčky s nabídkou možných cest, ani žádné mapičky ani informace o dopravě. Tak jsem si musela svou lámanou španělštinou mapičku vyžádat. Něco jsme sice dostali, ale vesměs žádné užitečné informace v letáku nebyly. Ještě zblblí ze Zélandu, kde je to zas druhý extrém, jsme byli mírně rozladěni.

Náladu nám nezvedlo ani shánění letenek ze Santiaga do Punta Arenas a následně pak do Buenos Aires, odkud se koncem ledna vracíme do Evropy. Pravda je, že jsem se dotazovala stylem: "My potřebovat letadlo do Punta Arenas a letadlo z Punta Arenas do Buenos Aires taky", což paní v cestovkách, které jsme navštívili mírně mátlo. Chilani jsou naštěstí ochotní ocenit, když se někdo alespoň snaží mluvit po jejich, protože oni anglicky neumějí nic. Co chci se zdálo paní pochopily, ale nám se bohužel nelíbily ceny, které nám říkaly (350 USD za jednu cestu), a to jsem si je pro jistotu nechávala psát, aby nedošlo k nějakému omylu. A ptaní se po jakýchkoli alternativnách možnostech již bylo jaksi nad mé jazykové možnosti. Všude nám tvrdili, že autobusem se do Punta Arenas nedá dostat, neboť tam není silnice (jak se později ukázalo je to pravda jen částečně - silnice po Chile není, ale dá se tam dostat přes Argentinu). Ještě zbývala možnost trajektu - ale ten stojí přes 500 USD a jede 4 dny po docela otevřeném moři, což by mě nelákalo, ani kdyby to bylo zadarmo.

Docela zmoženi tím, že po dvou dnech snažení nic nevíme, jsme se vypravili na sever. Do městečka Copiapó, odkud jsme chtěli zajet do národního parku NP Nevado Tres Cruces - to se nám nakonec nepovedlo, neboť místní doprava prostě funguje jen někde. A pokud chcete jinam, než je běžná turistická trasa, musíte si připlatit. Jeden den v NP Nevado Tres Cruces by nás tak vyšel na 450 USD, což jsme s nechutí zavrhli a koupili si lístek na stejný den do městečka Chaňaral s tím, že učiníme pokus dostat se do národního parku Pan de Azúcar. To už se naštěstí povedlo. Vzhledem k tvaru Chile jsou místní vzdálenosti více než velké - přejezd ze Santiaga do Copiapó trval přes 12 hodin. Většinou se proto jezdí na noc. Autobusy v Chile byly naštěstí prvním, co nás opravdu příjemně překvapilo. Lepším autobusem jsem asi zatím nikde nejela. V autobusech mají několik kategorií sedadel a semi-cama (tedy něco jako "polopostel"), kterou si kupujeme my, je cenově velice přijatelná a pohodlná natolik, aby se člověk vyspal. Tím, že přejíždíme přes noc se dá naštěstí docela ušetřit a alespoň trochu tak snížit jinak docela vysoké náklady za ubytování.

První noc mimo Santiago jsme tedy strávili ve stanu v NP Pan de Azúcar, kde se nám moc líbilo. Mimo jiné proto, že tam dělali výborné čerstvé a levné ryby. Po dni a půl v NP Pan de Azúcar nás čekal další šílený přesun, do 18 hodin vzdáleného města Arica. To bylo dalším příjemným překvapením - přijatelné ceny a příjemné přímořské městečko. Navíc jsme tam našli cestovku s anglicky mluvícím majitelem a díky němu si zajistili a opravdu užili i dvou denní výlet do národního parku Lauca, kde je mnoho sopek, jedno z nejvýše položených jezer na světě (Lago Chungará) a také plameňáci, lamy, vikuni, alpaky, kaktusy a ...... Skoro celý park je výšce nad 4000m, z čehož jsme měli trochu strach. Představa, že se během jednoho dne vyšplháme od moře do 3500m, kde budeme spát ve mně vyvolalo nepěkné vzpomínky na přílet do Lehu. Naštěstí to tentokrát dobře dopadlo, žadné aklimatizační peklo se nekonalo a výlet jsme si opravdu užili.

Když jsme se chystali do Jižní Ameriky, pořádně jsme nevěděli, kam pojedem. Na Zélandu jsme se rozhodli jet jen Chile a jih Argentiny (Patagonii), abychom se zbytečně nehonili. Ale dopadlo to jinak a z NP Lauca jsme se přesunuli do Bolívie........

Žádné komentáře: