Bolivie

Jet se podivat do Bolivie bylo neplanovane, ale rozhodne dobre rozhodnuti. Bolivie vyznamne zamichala zebrickem toho NEJ, co jsem zatim na cestach videla a poznala. Prejezd z Bolivie do Chile pres solne plane Uyuni a lagunu Colorada rozhodne patri mezi to nejhezci, co jsem kdy videla.

Ale od zacatku. Z narodniho parku Lauca jsme se autobusem presunuli do La Paz, nejvetsiho bolivijskeho mesta. A uz prijezd do mesta nas dostal. Mesto, lezici ve vysce 3660m, ma tvar kornoutu, kde dole je centrum a od nej se na vsechny strany zvedaji neuveritelne prudke, baracky obsypane, svahy. A k tomu jeste v pozadi sesti tisicove kopce. Proste parada. Presto, ze je La Paz hodne prelidneny, spinavy a rusny (tedy nic, co bych normalne mela rada), moc se mi libil - ze by ty hory ??? Ma uplne jinou atmosferu nez mesta v Chile a je nadherne barevny. Jak je to s bezpecnosti nevim. Cetli a slyseli jsme spoustu pribehu o okradeni a prepadeni turistu, ale nam se nastesti nic nestalo, coz k tomu, ze se nam La Paz zamlouvalo, urcite prispelo.

V La Paz jsme se ale nezdrzeli, nebot vylet do Bolivie byl jaksi nad plan a bylo tudiz malo casu. Hned druhy den jsme se proto vydali k jezeru Titicaca, do mestecka Copacabana. Zatimco jezero Titicaca nas az tak moc nenadchlo, mestecko Copacabana si ihned ziskalo mou prizen. Nadherne namesti s katedralou, okolni ulicky plne kramku se suvenyry, kavarnicek, restauraci doplnuji zeny v klasickych barevnych sirokych suknich prodavajici po ulicich vsechno mozne. Copacabana je pravda hodne turisticke mesto, ale urcite stoji za navstevu.

Na Titicaca jsme jeste podnikli jednodenni vylet na ostrov Isla del Sol a dalsi den se vratili do La Paz. Pak nas cekal sileny 13 hodinovy presun autobusem do mestecka Uyuni. Bus byl rozhodne mene luxusni nez autobusy v Chile a hlavne se nejakych 6 hodin jelo po nezpevnene ceste, takze to z nas malem vymlatilo dusi. Pekelna jizda pres noc. A nas cekalo jen par hodin odpocinku a hned zase vyrazit jeepem na cestu do Chile pres solne plane Salar de Uyuni.

Salar de Uyuni bylo neco, co me opravdu sokovalo, v tom nejlepsim!!! Kdyz jedete po solnem poli, mate pocit, ze jste na snehu - vsude kolem, kam dohlednete je bilo. Po nekolika hodinach jizdy se pred vami najednou z niceho nic objevi zeleny "ostruvek" plny 3-5 m vysokych kaktusu. Proste neco neuveritelneho!!! Az se mi podari stahnout fotky, tak to snad taky uvidite. Druhy den pokracujete kolem nadherne barevnych lagun plnych plamenaku a kolem jsou vsude peti a sesti tisicove sopky ve tvaru perfektnich kuzelu. Nevedela jsem, na co driv koukat. Jestli bych doma nekomu, kdo nikdy nikde nebyl, mela doporucit jedine misto na svete, kam se urcite zajet podivat, tak v tuto chvili rikam - trasa z Uyuni do San Pedra de Atacama. Rozhodne stoji za to, i kdyz to neni nejlevnejsi! Je spousta mist, kde se mi opravdu libilo a vetsinou to bylo v horach, ale tohle je neco vyjimecneho - jak z jineho sveta.

Treti den jsme se, pres gejzirove pole a termalni prameny, dostali zpet do Chile, do mestecka San Pedro de Atacama, jehoz okoli taky rozhodne stoji za navstevu. A odtud ted mirime na jih - poust Atacama behem tydne hodlame vymenit za fjordy a ledovce Patagonie.

Do Bolivie se doufam jeste vratim, protoze tentokrat jsme nemeli moznost ji poradne projet. Je tu spousta kopcu, na ktere chceme vylezt a ktere jeste nejsou tak zahlceny turisty. Pravda je, ze se clovek musi trochu obrnit vuci pristupu bolivijcu k poskytovani sluzeb. Nejaka ta hodinka az tri zpozdeni - no a co, ze se na jednodenni vylet vyjede v poledne, hlavne, ze se jede ne? Ale na to jsem si snad uz zvykla a na pristi navstevu Bolivie se uz ted tesim.

Chile - část první

Po dvanácti hodinách letu jsme se ze Zélandu octli v Chile. Konkrétně v hlavním městě Chile - Santiagu. Po Austrálii a Zélandu konečně zase nová destinace, kde mě určitě čeká spousta překvapení. Už po opuštění letištní haly bylo jasné, že to tu s mou chatrnou znalostí španělštiny nebude jednoduché. Jinak než španělsky se tu opravdu nedomluvíte a jsou situace, kdy se rukama a nohama něco špatně vysvětluje.

Koupě lístku na bus do centra proběhla ještě docela hladce, nalezení hostelu dle mapy také. První šok nastal, když jsme zjistili, že oproti tomu, co se uvádělo v průvodci, pravda 4 roky starém, se ceny téměř zdvojnásobily (jak za bus, tak za ubytko). Tolik co v Santiagu jsme za stejný (no spíše o malinko lepší) hostel platili na Zélandu!!! Po tom šíleném letu jsme byli docela utahaní, tak jsme se rozhodli si nejprve pořádně odpočinout a teprve druhý den vyrazit na obhlídku města a zjistit možnosti dopravy na jih, do Patagonie.

Nebudu to protahovat - Santiago je velké, poměrně čisté a živé velkoměsto. Ale já v něm nenašla nic, co by mě zaujalo. Jistě, za ty dva dny, co jsme v Santiagu strávili, jsem město nemohla celé poznat; nicméně už po prvním dni jsem věděla, že to rozhodně nebude místo, kam bych se musela vrátit. Není nic, co by mi na Santiagu vadilo, ale prostě ani nic, co by mě nadchlo.

Sehnat jakékoli informace o cestování po Chile není v Santiagu jednoduché. V oficiálním informačním centru nemají žádné letáčky s nabídkou možných cest, ani žádné mapičky ani informace o dopravě. Tak jsem si musela svou lámanou španělštinou mapičku vyžádat. Něco jsme sice dostali, ale vesměs žádné užitečné informace v letáku nebyly. Ještě zblblí ze Zélandu, kde je to zas druhý extrém, jsme byli mírně rozladěni.

Náladu nám nezvedlo ani shánění letenek ze Santiaga do Punta Arenas a následně pak do Buenos Aires, odkud se koncem ledna vracíme do Evropy. Pravda je, že jsem se dotazovala stylem: "My potřebovat letadlo do Punta Arenas a letadlo z Punta Arenas do Buenos Aires taky", což paní v cestovkách, které jsme navštívili mírně mátlo. Chilani jsou naštěstí ochotní ocenit, když se někdo alespoň snaží mluvit po jejich, protože oni anglicky neumějí nic. Co chci se zdálo paní pochopily, ale nám se bohužel nelíbily ceny, které nám říkaly (350 USD za jednu cestu), a to jsem si je pro jistotu nechávala psát, aby nedošlo k nějakému omylu. A ptaní se po jakýchkoli alternativnách možnostech již bylo jaksi nad mé jazykové možnosti. Všude nám tvrdili, že autobusem se do Punta Arenas nedá dostat, neboť tam není silnice (jak se později ukázalo je to pravda jen částečně - silnice po Chile není, ale dá se tam dostat přes Argentinu). Ještě zbývala možnost trajektu - ale ten stojí přes 500 USD a jede 4 dny po docela otevřeném moři, což by mě nelákalo, ani kdyby to bylo zadarmo.

Docela zmoženi tím, že po dvou dnech snažení nic nevíme, jsme se vypravili na sever. Do městečka Copiapó, odkud jsme chtěli zajet do národního parku NP Nevado Tres Cruces - to se nám nakonec nepovedlo, neboť místní doprava prostě funguje jen někde. A pokud chcete jinam, než je běžná turistická trasa, musíte si připlatit. Jeden den v NP Nevado Tres Cruces by nás tak vyšel na 450 USD, což jsme s nechutí zavrhli a koupili si lístek na stejný den do městečka Chaňaral s tím, že učiníme pokus dostat se do národního parku Pan de Azúcar. To už se naštěstí povedlo. Vzhledem k tvaru Chile jsou místní vzdálenosti více než velké - přejezd ze Santiaga do Copiapó trval přes 12 hodin. Většinou se proto jezdí na noc. Autobusy v Chile byly naštěstí prvním, co nás opravdu příjemně překvapilo. Lepším autobusem jsem asi zatím nikde nejela. V autobusech mají několik kategorií sedadel a semi-cama (tedy něco jako "polopostel"), kterou si kupujeme my, je cenově velice přijatelná a pohodlná natolik, aby se člověk vyspal. Tím, že přejíždíme přes noc se dá naštěstí docela ušetřit a alespoň trochu tak snížit jinak docela vysoké náklady za ubytování.

První noc mimo Santiago jsme tedy strávili ve stanu v NP Pan de Azúcar, kde se nám moc líbilo. Mimo jiné proto, že tam dělali výborné čerstvé a levné ryby. Po dni a půl v NP Pan de Azúcar nás čekal další šílený přesun, do 18 hodin vzdáleného města Arica. To bylo dalším příjemným překvapením - přijatelné ceny a příjemné přímořské městečko. Navíc jsme tam našli cestovku s anglicky mluvícím majitelem a díky němu si zajistili a opravdu užili i dvou denní výlet do národního parku Lauca, kde je mnoho sopek, jedno z nejvýše položených jezer na světě (Lago Chungará) a také plameňáci, lamy, vikuni, alpaky, kaktusy a ...... Skoro celý park je výšce nad 4000m, z čehož jsme měli trochu strach. Představa, že se během jednoho dne vyšplháme od moře do 3500m, kde budeme spát ve mně vyvolalo nepěkné vzpomínky na přílet do Lehu. Naštěstí to tentokrát dobře dopadlo, žadné aklimatizační peklo se nekonalo a výlet jsme si opravdu užili.

Když jsme se chystali do Jižní Ameriky, pořádně jsme nevěděli, kam pojedem. Na Zélandu jsme se rozhodli jet jen Chile a jih Argentiny (Patagonii), abychom se zbytečně nehonili. Ale dopadlo to jinak a z NP Lauca jsme se přesunuli do Bolívie........

Krásné vánoce a vše nejlepší v roce 2009

Když jsem doma, mám vánoce docela ráda. Teda až na ty šílené přípravy kolem. Ale na rozbalování dárečků a ujídání cukroví se vždycky těším jak malé děcko. Letos bohužel ani dárečky ani cukrovíčko nebyly. Štědrý den jsme strávili přejezdem z Bolívie do Chile do městečka San Pedro de Atacama. Jak již z názvu vyplývá, trávili jsme štědrý večer v poušti Atacama, v nejsušším místě na zemi. K vánocům jsme si nadělili jednu noc v pokoji s vlastní koupelnou a teplou vodou (naprostý luxus) a půldenní výlet do Valle de la Luna (tedy Měsíčního údolí) v okolí San Pedra.

Náš původní plán udělat si večer bramborový salát selhal, neboť jsme nesehnali potřebné suroviny a tak jsme zašli alespoň na rybu s bramborovou kaší - nic podobnějšího našemu kapříku se salátem jsme nenašli. Ale byla to mňamka - ryby v Chile opravdu umějí. Jenom to cukroví a vánočka ..... na to se těším domů!!!

Doufám, že vy všichni jste si vánoce krásně užili, odpočinuli si, dostali spoustu dárků a po všech těch dobrotách moc neztloustli. Do nového roku vám všem přeju hodně zdravíčka, štěstíčka, penízků, pohody a lásky. Ať se vám vše daří!!!

Novy Zeland

Tak jsem jako vzdy s temi informacemi tak trochu pozadu. Uz jsem projela kus Chile a sedim v Bolivii u jezera Titicaca, ale jeste vam dluzim alespon kratkou zpravicku o tom, jak jsme se meli na Zelandu.

Strucne a jasne by se dalo napsat jen KRASNE| Zeland je zeme, kde se uzasne cestuje a na rozdil od me prvni navstevy pred 5 lety tentokrat vyslo i pocasi. S vyjimkou treku, kdy nam vetsinou prselo, nebo bylo alespon zatazeno, abysme nahodou nevideli ty krasne rozhledy, kdyz uz jsme se nekam vyskrabali. Po kotniky v blate jsem se vzdycky proklinala za tak blbej napad (jit na trek) a slibovala si, ze uz nikdy nikam nepujdu a usilovne jsem premyslela o tom, proc to vlasne delam. Neprisla jsem na nic, ale hned druhy den po navratu z treku jsem vedela, ze jak jen to bude mozne, na nejaky dalsi trecik vyrazim ... a vyrazila jsem. Trochu schiza.

Diky Ajce s Vladou, kteri nam poskytli strechu nad hlavou v Christchurch a jeste pak na cely mesic pujcili auticko, bylo cestovani po Zelandu jeste o poznani prijemnejsi a pohodlnejsi a levnejsi nez jsme cekali. Podarilo se nam objet cely jizni ostrov a podniknout par "exkurzi" do vnitrozemi - zejmena k jezerum Lake Tekapo a Lake Pukaki a pod Mount Cook, coz je nejvyssi hora NZ a do Hanmers Springs. Diky auticku se nam podarilo dostat se i do mist, kam bychom se busem nikdy nekoukli a tak jsme mohli dosytosti pozorovat tulene, lvouny, albatrosy, tucnaky zlutooke, delfiny, velryby a svitici larvy glowworms a samozrejme miliony ovci... jen mistni specialitka - ptak kiwi nam unikl. Tak snad priste.

Taky jsme si vyzkouseli par veskrze destivych (obcas byly i kroupy), vetrnych, blativych a kopcovatych treku a jednodennich vyletu, podnikli plavbu lodi ve Fiorlandu na Milford Sound a jizdu na morskem kajaku v Abel Tasman narodnim parku.

Na Zeland se dle meho jezdi jednak za krasnou prirodou a jednak za adrenalinovymi aktivitami, na ktere jsou "kiwici", jak se novozelandanum rika, tak pysni. Zatimco prirody jsme si uzili az az, adrenalinove aktivity jsme vynechali. Na to nam uplne stacilo moje obcasne rizeni.

Presto, ze jsem na Zelandu jiz jednou byla, tentokrat se mi podarilo videt spoustu novych mist a nektera mista, ktera jsem minule sice navstivila, avsak diky usilovnym destum (od te doby presne vim, co znamena "heavy rain") poradne nevidela, jsem si tentokrat opravdu uzila.

Zeland me opet presvedcil v tom, ze to je misto, kde je radost cestovat. Porad je na co se koukat a pritom jsou vsude dostupne informace o tom kde, kdy, co a za kolik. Vsude dostanete desitky letacku a mapicek. Kdyz si cokoli objednate, tak to proste funguje (i bez vyplneni milionu papiru) a i takova zdanliva malickost, jako je existence cistych zachodu doslova na kazdem kroku (na treku klidne i uprostred lesa)... a zdarma ... dovede cestovani nesmirne zprijemnit. Jak rada na to ted vzpominam, kdyz tady v J. Americe hodinu litam po meste a hledam "banos".

A co jsem si tentokrate na Zelandu uzila nejvic? Urcite kajak na mori, oblast Karamea a slunicko na Milford Sound (tam totiz rocne spadne asi 7m srazek, coz znamena, ze tam v podstate porad prsi).

A jestli se na Zeland jeste nekdy vratim, tak urcite podniknu vicedenni kajak v Abel Tasman vcetne treku a poradne prozkoumam prave oblast Karamea, kam zatim neproniklo tolik turistu neb lezi mimo hlavni turistickou trasu ... takze Ajce a Vladovi dekujeme za super rady (jinak bychom tam asi nejeli). Stejne tak bychom se bez jejich rady asi neodvazili podniknout pruzkum jeskyni Clifden Caves, ktere taky patrili mezi to, co bych kazdemu, kdo na Zeland pojede, doporucila.

Australie

Do Australie jsme leteli s tim, ze to bude odpocinkovch 14 dni. Ja, jak jiste vsichni vite, Australii temer bezmezne miluju a desne jsem se tesila - hlavne do Sydney, az se zase kouknu na stara znama mista. A jak to tak byva, desila jsem se toho, ze jak se tam tak moc tesim, urcite se to nejak zvrtne.

V Sydney, kam jsme ze Singapore prileteli, jsme meli to stesti, ze nas u sebe nechal vegetovat jeden muj kamarad z dob, kdy jsem v Sydney pobyvala. Obsadili jsme na tyden jejich obyvak a uzivali si toho, ze se par dni nekam nemusime stehovat. Naprosty luxus a pohodicka ve znameni kazdovecerni lahvicky vyborneho australskeho vina a nejakeho pekneho filmu. Jeste jednou diky Peto!!!!

Jak jsem ale predpokladala, stalo se neco, co mi pobyt v Sydney tak trochu otravilo - cely tyden bylo hnusne. S tim jsem opravdu nepocitala. Porad jsem basnila o tom, jak je v Sydney hezky a slunicko sviti 300 dni v roce a ono nic, vubec se v plne parade neukazalo!!! Navic byla i docela zima. Takze misto poflakovani se na nadhernych plazich jsme tyden v Sydney stravili v muzeich, akvariich, vnitrnich Wildlife Parks a tak. Nastesti je toho v Sydney hodne co delat i ve spatnem pocasi, ale neni to uplne ono. Dokonce doslo i na IMAX, do ktereho clovek muze jit i doma. Ale navsteva Sydney by bez vyletu na plaz nebyla to prave a tak jsme ten jediny jakz takz slusny den, co byl, prosli z Bondi Beach (coz je asi nejznamejsi plaz v Sydney) podel pobrezi a pres dalsi dve super plazicky (Tamarama a Brontee) na plaz Coogge. Nakonec jsme se koukli i na druhou hodne znamou a oblibenou plaz - Manly, kde jsem travila hodne casu pri svem pobytu v Sydney, neb tam bydlelo hodne mych znamych. Uz jen cesta lodi tam stoji za to.

Lodemi jsme se v Sydney vubec najezdili hodne, protoze tam je ferry soucasti mestske dopravy a my lodi asi 45 min jezdili kazdy den do mesta a pak zpatky "domu".

Na jeden den jsme vyrazili do Blue Mountains, coz je dalsi oblibena destinace v okoli Sydney, ktera patri mezi to co musite videt, kdyz uz v Sydney jste. Nejprve to vypadalo, ze toho moc neuvidime, ale nakonec se pocasi docela umoudrilo a alespon na chvilku se nam vyhledy otevrely.

Ze Sydney jsme se vypravili do Canberry, kde jsme chteli jen prenocovat a pokracovat do Snowy Mountains s cilem zdolat nejvyssi horu Australie - Mt. Kosciuszko. Bohuzel se nepovedlo, jelikoz tam neuveritelne neexistovalo zadne rozumne autobusove spojeni (vsichni tam jezdi jen v zime, kdy je lyzarska sezona) a pujcovat si auto jsme nechteli - Dan s sebou nema ridicak a ja se ridit z pochopitelnych duvodu bala. Jediny zpusob byl domluvit si asi 3 autobusy, ktere by dohromady staly vic nez 200 AUD/os, a to se nam platit nechtelo. Ja uz na vrcholku navic byla pred 5 lety. Tak jsme to vzdali a misto toho zustali den v Canberra. Hodne lidi tvrdi, ze to je silene mesto, kde nic neni, ale ja to vidim jinak. Je to mesto, kde to vypada, ze nikdo nezije - rozhodne to musi byt jedno z nejklidnejsich hlavnich mest sveta. Ale ze by tam nic nebylo s tim nesouhlasim. Uz jenom ta super klidna atmosfera stoji za to. Navic je tam spousta zajimavych muzei, galerii, pamatniku, vychazek na okolni kopecky, nadherna botanicka zahrada, krasne budovy parlamentu, jezero Lake Burley Griffin , ktere jsme si objeli na kolech.... den a pul je rozhodne na prozkoumani Canberry malo. Ale zas je pravda, ze tyden by byl moc.

Po Canberra nasledoval finalni presun do Melbourne. Tam uz jsem take byla, ale vice mene jsem jen projizdela, tak jsem byla docela rada, ze konecne bude cas Melbourne a okoli vice prozkoumat. Mesto je docela pekne, ale je videt, ze se teprve vyviji - porad se intenzivne stavi (i v centru) a na me pusobi tak nejak nekompaktne a nedodelane. Pro me je proste jednickou porad Sydney. Ale je pravda, ze v Melbourne to nejak vic zije. Vsude sposta baru a hospudek, parada! Taky jsme si udelali jednodenni vylet na Phillip Island, kam jsme jeli hlavne kvuli pozorovani tucnaku malych. A povedlo se - opravdu z blizka jsme videli tucnacky pochodujici si to od more k noram a pro me to bylo asi NEJ, co jsem behem tohoto pobytu v Australii videla. Videli jsme i klokany a medvidky koala a spoustu papousku a hada ... jenze to jsem znala uz z minula. Tucnaky takhle zblizka jsem jeste nevidela. Asi jednoho adoptuju, az prijedu!!! Druhy vylet kolem Melbourne byla stara dobra Great Ocean Road. Ta taky stoji za to, i kdyz jsem ji jela uz podruhe. Tentokrat jsem se ovsem nechala ukecat a zaplatila si navic let vrtulnikem nad 12 apostoly, coz je asi nejznamnejsi misto na Great Ocean Road. A protoze bylo hezke pocasi, byl to dalsi super zazitek a tech asi 70 AUD rozhodne stalo za to.

Prestoze me v Australii tentokrat opravdu nastvalo pocasi a snazilo se mi pobyt v Australii zneprijemnit, zas tak moc se mu to nakonec nastesti nepovedlo a i na dale pro me tahle zeme zustane mistem, kam se kdykoli rada vratim. Porad je tu co objevovat a za co smysluplne utracet penizky. Proste nadherna priroda, spousta zajimavych zvirat, nekonecny prostor a super pohodovy lidicky.

No a 13.11.2008 nastal presun z Melbourne na Novy Zealand, kde jsem zrovna ted.... uz nejakou chvilku, pravda.

Singapore

Tak jsem si minule slibovala, jak budu psat prubezne a zase nic. Nejak mi to blogovani nejde, jak bych si prala. Porad mam proste neco dulezitejsiho a zajimavejsiho na praci.

Takze, z Bornea jsme se presunuli do Singapore, kde jsme stravili jen dva dny. Ja uz v Singapore byla pred 4 lety a tak nejak jsem vedela co me ceka, ale stejne. Bylo to jine. Vsechno na mne pusobilo mnohem klidneji a evropsteji nez poprve. Asi to bude tim, ze pred ctyrmi lety to byla ma prvni navsteva Asie vubec a vsechno pro mne bylo nove - uplne jine, hektictejsi, spinavejsi, zivejsi ... neznamo, kde bylo porad co objevovat. Ted, po te, co jsem toho z Asie procestovala docela hodne a zejmena po Indii pro me byl Singapore "zapadacke" moderni velkomesto.

Prvni den jsme se vypravili na ostrov Sentosa, coz je oblibene vyletni misto mistnich, takovy zabavni park se spoustou atrakci. Na ostrov se z centra dostanete asi tak za 15 minut a pak si muzete zacit uzivat mistnich atrakci. Na vyber je toho hodne, ale vsechno je docela drahe, tak jsme se museli uskromnit - hezky na vyhlidkovou vez, na 4D filmik o piratech a na projekci o historii Singapore. Pak jsme se prosli po plazi a jeli zpatky do centra. Vecer jsme si pohlidli ctvrt Little India a hned jsme se octli o nekolik tydnu zpet :-)).

Druhy den jsme se toulali po meste, prohlidli si Chinatown a dali si plavbu na lodicce. Proste relax. A po Singapore hura do Australie ... ale to az priste.

Fotky

Vim, ze jsem hrozna a moc pravidelne nepisu, ale nejak porad nestiham, tak alespon strucna informace, ze ziju, jsem v poradku, momentalne v Australii v Canberra a pridala jsem odkaz na par fotecek z Indie a Bornea. Snad se mi nekdy podari jeste neco vic napsat.

Borneo

Ahoj, vsechny vas moc zdravim z malajske casti Bornea - ostruvku, kam jsme si prijeli odpocinout po trecich v Ladakhu. Tentokrat to bohuzel bude cesky jen napul, nebot nejsem schopna na mistnim pocitaci nastavit cestinu, tak se omlouvam.

Nicmene k Borneu - moc sympaticky ostruvek, plny prekvapeni. Cekala jsem rozhodne neco mnohem opustenejsiho, zanedbanejsiho, neorganizovaneho a mozna i exotictejsiho. Misto toho jsme se po priletu ze Singapore octli v Kota Kinabalu, asi 300 tis. pomerne cistem, modernim meste plnem aut, velkych obchodaku, KFC a bank. Takovou koncentraci bankomatu nemame v Praze ani nahodou.

Pravni akcicka, kterou jsem na Borneu vymyslela byl vystup na Mt. Kinabalu (4095m), nejvyssi horu Malajsie. To bych nebyla ja, abych se nekam neplazila, odpocivat muzeme potom, ze? Uz doma jsem videla spoustu obrazku a davno mi bylo jasne, ze na Mt. Kinabalu proste driv nebo pozdeji musim. Hned druhy den po priletu na Borneo jsme rano autobusem vyrazili do narodniho parku Kinabalu, zaplatili poplatek za povoleni k vystupu a povinneho pruvodce a v jedenact hodin zacali vystup. Zdolani vice nez 1400m prevyseni na 6 km v 30 stupnovem dusnu melo k pohodovemu vystupu hodne daleko. Dan me zacal brzo proklinat, zakazal mi planovat jakekoli dalsi "akce" na zaklade obrazku a prohlasil, ze je to nejhorsi 4 tisicovka, na kterou kdy lezl. Moje to byla prvni, tak nemohu srovnavat - jelikoz to byl muj napad, musela jsem se navic premoct a moc neknourat. Nicmene si nedovedete predstavit mou radost, kdyz jsem uvidela domecek, kde budeme spat. Hlavne si jit lehnout. Vzhledem k pocasi se vystup na vrchol (dalsich 800m na 2.5 km) zacina ve tri hodiny rano - to bych nekoho taky proklinala, kdyby neco takoveho vymyslel. Nahoru na vrchol to nastesti nebylo tak zle a za dve hodinky jsme tam oba byli. Bohuzel to znemenalo temer hodinu cekani na svitani v 5 stupnich a silenem vetru. Moje prestava o tom, jak se budu 2 hodiny kochat na vrcholu vychazejicim sluncem vzala rychle za sve a jakmile se ukazaly prvni paprsky, letela jsem dolu. On i ten sestup byl lahudka - 2200 vyskovych metru na 8.5 km - kolinka moje, moc se vam omlouvam. Ale zvladli jsme to!!!!!

Misto zaslouzeneho odpocinku na plazi jsme se dalsi den presouvali 6 hodin busem na druhy konec ostrova na pozorovani orangutanu do Sepilok Rehabilitation Centre a vylet do dzungle na Kinabatangan river. A bylo to oboje fajn. V dzugli jsem ocenila zejmena nepritomnost komaru a pijavic (jsem skromna) - nekolik skupin opic, krokodyl, 2m jester, orel, lednacek a tak, to uz byl jen bonus navic. Naprosto super!!! Pro mne asi nejvetsim zazitkem bylo ale pozorovani opic Nasalis larvatus (na obrazku) v Labuk Bay Proboscis Monkey Sanctuary. Konecne vim, z ceho jsem se vyvinula ja....moc roztomile a sympaticke opicky.

Cestou zpatky do Kota Kinabalu jsme se jeste stihli stavit v Poring Hot Springs, na motyli farme a absolvovat canopy walk ve vrcholcich stromu nad dzungli. Jedine, co se nam dlouho nedarilo byl ten odpocinek, kvuli kteremu jsme prijeli. Porad jsme jak silenci jezdili sem a tam. Kdyz se nam po tydnu podarilo se konecne dostat na plaz a ke snorchlovani na ostrovech narodniho parku Tunku Abdul Rahman, spalili jsme se jak raci. Takze priste hezky zase pojedeme do hor.

Zitra se presouvame na 2 dny do Singapore a pak nas ceka Australie. Z te uz snad konecne poslu nejake fotecky.

Bombaj: 10.10.2008 – 13.10.2008

Tak po více než třech týdnech v Ladakhu jsme se 10.10.2008 přesunuli přes Delhi do Bombaje. A byl to docela šok – konec klídku (hned během prvních 15 minut po příletu jsem přišla o 100 USD … holt jsem nebyla zcela připravena na nástrahy velkoměsta … moje chyba) a začátek děsivého vedra. Přes den je tu tak 37°C a v noci teplota taky pod 30°C neklesá. A to vlhko …. i na mne je to trochu moc teplíčka, a to je co říct. Všude kolem moře, ale koupat se v něm nedá. Nejvíc peněz od příletu do Bombaje utrácíme za pití, respektive za studené pití. Po dlouhé době jsem měla žízeň, což je u mne více než nezvyklé!!!

Jinak mě Bombaj docela mile překvapila – je tu spousta krásných koloniálních budov a na ulicích je sice ruch, ale ne o moc horší než v jakémkoli jiném 16 mil. městě. Za dva dny pravda člověk nemá šanci Bombaj projít, ale to nejdůležitější jsme viděli, včetně výletu na Elephanta Island do jeskynních chrámů, asi hodinu plavby z města.

Docela jsem z Delhi i Bombaje měla strach a při kupování letenek uvažovala, zda je jen proletět, nebo se v nich přece jen na pár dnů zastavit, když už je ta šance. Pravda je, že na dovolenou bych asi ani do jednoho města na delší dobu nejela, ale jsem moc ráda, že jsme v obou místech tak ty 2 dny zůstali a měli možnost je vidět.

Dneska se přesouváme do Singapore, kde budeme jen jeden den a pak dál na Borneo. Chladněji tam asi nebude, ale snad bude zase klídek a krásné moře, kde by se člověk trochu zchladil.

Markha Valley trek (26.9.2008-5.10.2008)

Důvod, proč jsem se na delší dobu odmlčela je prostý – po dni odpočinku jsme se konečně vypravili na pořádný trek. Těch je v Ladakhu několik a vybrat jeden nebylo jednoduché. Nakonec jsme se vzhledem k časovým a aklimatizačním možnostem rozhodli pro Markha Valley trek, který se chodí 6-10 dní ve výšce 3200m až 5100m a údajně ho chodí 60% lidí, kteří do Ladakhu přijedou. Jediný „zádrhel“ je v tom, že je zde (zejména mimo sezónu) omezená možnost ubytování a stravování a člověk musí být zcela soběstačný, tj. vybaven stanem a zásobou jídla na celou dobu treku. Představa, že se do 5000m drápu s 20 kg báglem na zádech mi nepřišla nijak lákává ... zejména když vím, jaký problém mi tu dělají schody v guest house. Šerpíci sice v Ladakhu nejsou, ale existuje naštěstí možnost si najmout človíčka s koněm, který jde celý trek s vámi. Pony man zná cestu a koník nese bágl a proviant ... co víc si přát. Natěžko s velkým báglem jsem v horách už chodila, ale nikdy takto vysoko. A jelikož jsem si chtěla trek užít a nikoli ho jen přežít, varianta s pony manem vyhrála.

Přes guest house jsme si domluvili pony mana a dva koně (za 600 Rp/den) a 26.9.2008 odjeli do Spituku, kde trek začíná. Jaké bylo naše překvapení, když v den „D“ (tedy 27.9.2008) ráno nepřišel pony man, ale chlapík z guest house s tím, že pony man měl nehodu a nemohl dorazit. Slíbil, že do druhého dne sežene někoho jiného, což naštěstí splnil. Volný den jsme využili k prohlídce kláštera ve Spituku. Už ve Spituku (3200m), kde byly v noci ve stanu 4°C jsem tušila, že to bude zajímavé a zejména na noc v 4700m, kde jsem tušila sníh, jsem se moc těšila.

Druhý den ráno přišla postavička, která se nedá popsat .... to se musí vidět (viz. fotka) a po jejich na nás něco blekotal. Jediné, co jsem zachytila bylo jméno našeho guest house, Markha a 3 horses .... z toho jsem usoudila, že to je náš pony man. Jen ty tři koně se mi nelíbily ... ale nakonec se ukázalo, že jsou za stejnou cenu jako dříve sjednané dva a tak jsme mohli vyrazit. Pony man odešel s tím, že se za chvilku vrátí s koňmi. Jaké bylo naše překvapení, když se po půl hodině přihnal se stádem 9 koní. No co – my platíme 3 koně a zbytek ať si jde klidně s námi. Později se ukázalo, že jdeme 3 skupiny dohromady.

Podrobně popisovat cestu nemá smysl, tak jen stručně (pokud byste se někdo na trek chystal a potřeboval více informací, dejte vědět). Začalo se ve Spituku (3400m) a dva a půl dne se přes Rumbak a Yurutse stoupalo do sedla Ganda La (4850m). Jediné, z čeho jsem tady měla strach byla noc v 4100m, kdy se spalo o 700m výše než noc předtím ... to není v těchto výškách úplně dobře. Nebyli jsme 100% aklimatizovaní a tak jsem se trochu bála, co to s námi udělá. Naštěstí jsme noc v pohodě přežili (narozdíl od dvou z jiné skupiny, kteří se vraceli dolů) a mohli jsme pokračovat dále. Pěkně 2 hodiny stoupat do sedla a pak 5 hodin zase klesat do 3400m do Skiu... proč?!?!? Bylo to docela úmorný. Šlo se sice krásným kaňonem, ale sluníčko pralo a bylo to dlouhý. Ze Skiu to zas bylo 3,5 dne stoupání přes Chaluk, Tunespa, Markha, Umlung, Hankar, Tahungste a Nimaling do sedla Gongmaru La (5100m). Stoupalo se pozvolna, ale etapy byly docela dlouhé. Noc v Nimalingu (4700m), ze které jsem měla docela strach, jsme nakonec taky překlepali. Sníh byl na kopcích všude kolem, ale na kempovišti naštěstí ne. Ve stanu bylo v noci minus 2°C , ale péřový spacáček s komfortem do -7°C mě zachránil. Jen karimatka, kterou se mi podařilo hned první den treku propíchnout (celá já), se trochu vypouštěla a od země trochu studilo. Po vystoupání do sedla zase nastal sešup dolů do Shang Sumdo (3660m), tentokrát o něco drsnější. Docela prudký svah po sněhu a zmrzlém blátě. Cestou dolů jsme potkali skupinku tří Čechů, kteří to šli s báglem bez pony mana v opačném směru (mají můj obdiv, to bych asi nedala). Poslední den už nás čekala jen docela nezáživná cesta do Hemisu, kde jsme si prohlídli kláštěr, přespali v kempu a další den ráno (6.10.2008) se busem vrátili zpět do Lehu.

Ve srovnání s Everest trekem v Nepálu, což je jediný trek se kterým mohu srovnávat, protože nic jiného v této výšce jsem nešla, byl Markha Valley mnohem opuštěnější (což bylo částečně určitě dáno tím, že je po sezóně), okolní hory byly mnohem nižší a více pusté, ale vše ostantí na mne působilo mnohem živěji. Co se mne týče, hory se mi mnohem více líbily v Nepálu, vše ostatní v Ladakhu. Ladakhu se někdy říká Malý Tibet. Jelikož jsem v Tibetu nikdy nebyla, nemohu úplně objektivně srovnávat, ale podle fotek a dokumentů, které jsem o Tibetu viděla bych řekla, že právem.

Ve srovnání s Nepálem byl trek jiný i tím, že se spalo ve stanu. Přesto, že jsme měli štěstí a celou dobu treku bylo nádherně, trávil člověk ve stanu spoustu času. Dokud svítilo sluníčko, byla to pohodička (přes den třeba 30°C), ale jakmile slunce zašlo, rázem se během 5 minut ochladilo na nějakých 5-8 °C a venku se vydržet nedalo. A nahoře, kde foukalo, se do stanu zalézalo hned, jak se postavil. Knížka a MP3 proto byly nepostradatelnou součástí vybavení na trek a navíc docela úspěšný prostředek k tomu, jak se vyhnout ponorce, která ve dvou docela hrozí.

Kapitola sama pro sebe bylo jídlo. Vy co mě znáte víte, že já bych si vystačila se sušenkami a nějakou tou polévkou a samozřejmě kávičkou (Nescafé 3v1 nesmí na treku chybět). Tento jídelníček ovšem u Dana neprošel a na trek jsme vyráželi s proviantem, který mě by stačil na rok: téměř 1 kg rýže, 200 g těstovin, 500g místních nudlí, 4 instantní polévky, 5 nudlových polévek, 4 zeleninové polívky v sáčku, čerstvá zelenina (svazek cibule, jarní cibulka, mrkev, 2 hlávky zelí), mouka (na těstoviny), 5x instantní ovesná kaše, krabička sušené zeleniny, 2 másla, sýr, med, marmeláda, 2 chleby, suchary, konzerva tuňáka, cukr, sůl, koření, 3 čokolády, několik sušenek, asi 2 kg mixu sušeného ovoce a oříšků (meruňky, datle, mandle, rozinky, kešu, sušená jablka, pražený ječmen), káva a čaj. Jistě chápete proč se ten kůň tak hodil. Musím ale přiznat, že o vaření se staral Dan, kterého to prý (naštěstí) baví a docela jsme si užívali. Navíc se člověk odpoledne trochu zabavil (zejména při hňácání těsta na čerstvé těstoviny), což taky nebylo na škodu.

Celkově mohu říct, že trek byl super a každému, kdo má rád hory ho mohu dopopručit. Trochu mě mrzí, že vzhledem ke všem nastalým zpožděním se nám už tentokrát nepodaří žádný další trek absolvovat neb za 3 dny odlétáme směr Bombay, ale plán na další návštěvu Ladakhu už máme.

Klášter v Thiksay a palác v Shey

Po treku Likir-Temisgam jsme si naordinovali odpočinkový den a vyrazili na výlet ke kláštěru v Thiksay a paláce v Shey. Podle našeho průvodce: ”Pokud chcete v Ladakhu navštívit pouze jediný klášter, pak by to měl být rozhodně klášter v Thiksay”. Klášterů jsme sice měli v plánu navštívil několik, ale tento v Thiksay jsme si nechtěli za žádnou cenu nechat ujít. Podle toho co jsme viděli na pohledech to rozhodně stojí za to. Tak jsme se ve čtvrtek (25.9.2008) vypravili busem do Thiksay, což bylo asi 45 minut jízdy z Lehu a už po vystoupení z busu mohli konstatovat, že jsme udělali dobře. Klášter je opravdu jedinečná stavba rozprostírající se na celé stěně obstojně vysoké a strmé skály. Pravda je, že vyšplhat se nahoru je docela výkon a prohlídka kláštera byla vskutku zasloužená. Oproti ostatním klášterům na mne Thiksay působilo trochu uměle vyšperkované pro turisty, ale každopádně to byl zážitek.

Po prohlídce kláštera jsme se pěšky vydali k 3,5 km vzdálenému bývalému královskému paláci v Shey, který královská rodina obývala do roku 1835, kdy byla nucena se přesídlit do nedalekého Stocku.

Po pak jsme se vrátili busem do Lehu a začali se chystat na Markha Valley trek.

První trek v Ladakhu: Likir – Temisgam

Po dvou dnech v Lehu jsme usoudili, že je načase vyzkoušet si nějaký ten trečík. Do schodů sice funím jak lokomotiva ještě v Lehu, ale na treku si snad zvyknu ... tuším, že to je pěkná blbost, ale nebudu tři týdny chodit po městě, že? Ze spousty možností, které tu jsou jsme si vybrali trek z Likiru do Temisgamu, a to ze dvou důvodů: jednak není tak vysoko (mezi 3400m a 3800 m) a jednak je to jediný trek, co se dá jít bez plné polní (tedy stanu, zásob jídla, vařiče a nádobí), neboť cestou je možnost ubytování v guest house. A navíc je jen na 2 dny, což na úvod stačí.

Po mírných obtížích s odjezdem, kdy jsme si vlastní „vysokou inteligencí“ nechali odjet o půl hodiny autobus jsme se nakonec ve čtyři odpoledne nasáčkovali do busu a kolem šesté byli v Likiru. Jelikož tady něco jako zastávky nemají a autobus zastaví kde si kdo řekne a jelikož Likir se táhnul pěkně do kopce, zvolili jsme strategii zůstat v busu tak dlouho, dokud to půjde, ať nemusíme zbytečně šlapat. Super strategie, jen škoda, že trek začínal úplně dole ve vsi, jak jsme později zjistili. Ale měli jsme super guest house, kde se všemožně snažili nás upít a užrat k smrti, což se jim málem povedlo. Nejhorší bylo asi půl litru tibetského čaje (čaj se solí a máslem). Jeden hrneček, pokud je čaj hodně horký, se dá, ale půl litru už je opravdu trochu moc.

No nic, druhý den ráno jsme si přivstali a asi 1,5 hodiny šlapali dolů. Nicméně jsme alespoň úspěšně odzkoušeli aklimatizační noc v 3800m, což bylo fajn a navíc měli možnost vidět nádherný klášter v Likiru o který bychom jinak přišli, protože šlapat k němu hodinu do kopce mimo cestu bychom byli rozhodně líní.

Kolem jedenácté jsme konečně byli na správné cestě a celý den pak šlapali a šlapali – nahoru a dolů a nahoru a dolů a nahoru a dolů. Po devíti hodinách na cestě jsem byla ráda, že jsme u cíle prvního dne a polomrtvá jsem se skácela v guest house na postel. Nevím čím to je, že v Nepálu se mi šlo tak hezky. Tady se trápím už ve 3500m víc než tam v 5000m, ach jo. Snad si na tu výšku brzo zvyknu.

Druhý den byl o poznání lepší. Pěkně vyšplhat jeden 300 m kopeček a pak 2 hodinky klesání do Temisgamu. Tomu říkám úvodní trečík na rozehřátí. V Temisgamu jsme byli docela brzo, už kolem druhé a tak jsme měli ještě čas se vyšplhat k místímu klášteru, který byl taky moc hezký, taky na kopci, ale zdál se nám nějak opuštěný. Pak ještě proběhla snaha o zjištění toho, kdy nám druhý den jede autobus zpět do Lehu. Celkem jsme z různých zdrojů nasbírali několik variant: 7:30 nebo 8:00 nebo 8:30 nebo 9:00 nebo 9:30. Záleželo, koho jsme se zeptali. Jen místo, kudy bus jede a je tudíž možné ho stopnout bylo od všech zdrojů stejné ... co víc si přát. Usoudili jsme, že 8:30 by mohlo být OK ... zlatá střední cesta. A naštěsí bylo. Dokonce byl autobus poloprázdný, což byla oproti jízdě do Likiru příjemná změna.

Leh - konečně v horách

Konečně jsme v horách, konkrétně v Ladakhu na severu Indie u hranic s Pakistánem a Čínou. Do hor jsem se neskutečně těšila, jediné z čeho jsem měla trochu strach byl přílet do Lehu, který je v nadmořské výšce 3500 m. Místo abych se bezprostředně po příletu do Lehu zabývala problémy s aklimatizací, honilo se mi hlavou – proč je tu proboha taková zima a proč je tu tak hnusně (když tu má 300 dní v roce svítit sluníčko) a proč zas musím vyplňovat nějaký formulář a proč to tu sakra vypadá jak na nějaké vojenské základně? Kde to proboha jsem?

Jelikož jsme už 24 hodin nespali, okamžitě po příchodu do guest house jsem zalezla do spacáku a šla spát (to bylo kolem deváté ráno). Když jsem se ve dvě odpoledne probudila, čekalo mě nemilé překvapení – hlava se tříštila na tisíce kousků, k tomu se ještě přídalo zvracení a střevíčka taky pracovala na plné obrátky. Tak to je peklo!!! Jestli aklimatizace bude takto probíhat 3-4 dny, tak vyměknu a jedu zpátky do Delhi. Jediné, jak se to snad dá přežít je zaspat to. To se nakonec povedlo a po 24 hodinách spánku jsem se druhý den ráno probudila již celkem v pohodě. Hlava přestala bolet a dokonce jsem snědla a udržela v sobě snídani. Paráda!!! Můžem vyrazit na obhlídku Lehu.

Okamžitě jsem pochopila, že své prvotní dojmy budu muset poopravit. Leh je sympatické městečko uprostřed hor, s mohutným palácem a spoustou stup a míst s modlitebními mlýnky a vlaječky. Co na tom, že je trochu špinavé, vždyť to prostě k Indii patří a možná i proto se nám to tu zdá jiné a zajímavé. Jen kdyby tu všechno kolem nebylo do kopce. Každý schod a rychlejší krok byl znát. Ale to chce čas, snad se to brzy zlepší.

Delhi a Taj Mahal

Do Delhi jsme se probojovali 16.9.2008 kolem 11 večer přes Bombaj. Jelikož jsme na Delhi a okolí měli jen dva dny, nemůžu bohužel říct, že jsme viděli vše, co se dalo. Ale podařilo se nám po mírných obtížích uskutečnit výlet na Taj Mahal, což jsem moc ráda, protože to opravdu stálo za to. Navíc to obnášelo další zážitek - cestu vlakem. V expresu se podávalo jídlo a pití, jako zákusek byla zmrzlinka, dokonce tam měli i zásuvky – kam se hrabe naše Pendolino. Pravda je, že to bylo něco dražší vlak, ale docela plný místními.

První dojem, které z Delhi mám je vlhko, všudy přítomný hluk a nepořádek, ale lidí jsem čekala nějak víc. Asi jsem byla připravena na nejhorší a mohlo mě to jen příjemně překvapit. Třeba Kathmandu mi přišlo o třídu horší. Výborný bylo, když zapršelo a ulice se proměnili v super říčky plné všeho toho nepořádku a výkalů, které se tam jinak válí. Moc se mi v tom brouzdat nechtělo, ale co člověk nadělá. Nožičky mi zatím neupadli, tak dobrý.

Jo a ještě něco mi v Indii zaujalo – adminitsrativa. Bez vyplnění formuláře neuděláte nic. I když si jdete koupit lístek na vlak, musíte se prokázet pasem, vyplnit formulář, kde mimo jiné chtějí vědět věk a pohlaví …fakt paráda. Všude dostanete milion razítek, které pak někdo jiný ještě alespoň 3x zkontroluje než vás pustí kam chete. Před tím, než vás pustí do metra, musíte projít rámem a osobní prohlídkou, to si u nás jaksi nedovedu představit.

Londýn

V Londýně bylo fajn. Hlavně díky ségře, která se o nás starala jak o vlastní :-). Spát se chodilo mezi 2 a 3 ráno, vstávalo se mezi 11 a 12 v poledne ... prostě pohodička. Dva dny jsme jeli do "centra" obdivovat památky, jeden den strávili po nákupech a jeden den úspěšně odpočívali. V pondělí nás Pajka s Lubošem hodili na letiště a cesta mohla začít.

Co že mě to vlastně čeká?

Tak jsem konečně na cestě!!!!! Přípravy byly jako vždy hektické a dle názoru některých z vás naprosto neodpovídající významu a délce plánované cesty, ale nakonec se snad podařilo vše potřebné zdárně zařídit a nakoupit a konečně odletět. Když jsem v den odletu ještě 5 hodin před plánovaným letem seděla u Báry na obídku a neměla nic zabaleného, bylo jasné, že to i tentokrát bude jako obvykle .... balení na poslední chvíli s trochou stresu, že polovinu naprosto nepostradatelných věcí nechám doma (v lepším případě), případně to letadlo nakonec nestihnu ..... ale podařilo se a cesta kolem světa byla ve čtvrtek 11.9.2008 v 19.00 úspěšně započata.

Plán cesty je poměrně jasný - tedy alespoň co se světadílů týče. Na úrovni zemí už je to o malinko horší (Jižní Amerika je poměrně velká a navíc je v tuto chvíli nepředstavitelně daleko), tam je plán mírně nejistý. O čemkoli ostatním lze zatím jen konstatovat: Ono to nějak dopadne :-).

Nicméně letenka zatím vypadá následovně:

Londýn ............... 11.9.2008 - 15.9.2008
Indie ................... 16.9.2008 - 13.10.2008 (Delhi, Ladakh, Bombay)
Singapore ........... 14.10.2008
Borneo ................ 15.10.2008 - 25.10.2008
Singapore ........... 26.10.2008 - 27.10.2008
Austrálie ............ 28.10.2008 - 12.11.2008 (Sydney, Melbourne)
Nový Zéland....... 12.11.2008 - 10.12.2008
Jižní Amerika ... 10.12.2008 - 27.1.2009 (přílet do Chile a odet z Argentiny přes Sao Paulo)
Londýn .............. 28.1.2009
PRAHA .............. 28.1.2009

Zatímco na destinacích se toho moc změnit nedá, časově lze letenku za mírný poplatek posouvat ....... takže po zkušenosti s cestou po jihovýchodní Asii, kde jsme si s Jíťou letenku posouvaly asi 3x, mohu pouze konstatovat: Uvidíme, jak to nakonec dopadne :-))).